Křídla noci

Kapitola 18

„Všechno nejlepší!“ Máma silně zabuší na dveře koupelny, když si čistím zuby. „Smažím palačinky!“ dodá, než tlumeně zakleje a seběhne schody zpátky do kuchyně.
Uchechtnu se. Máma mi pokaždé na narozeniny udělá hromadu palačinek, ze kterých sním tak tři, než míním prasknout. Nevím, proč jich vždycky nasmaží tolik a několikrát jsem se jí pokoušela přesvědčit, aby si recept upravila alespoň na poloviční dávku. A místo toho, aby nad tím skutečně přemýšlela, mávne ledabyle rukou, že se to sní. Nesní.
Rychle si opláchnu obličej a pospíchám za ní.
„Dobré ráno,“ usadím se ke stolu, a zatímco čekám, až přede mě tu nádheru položí, naliju si sklenici džusu. Zhluboka nasaju lahodnou vůni palačinkového těsta. Nejím je plněné, ani si je ničím neobložím. Stačí lehce pocukrovat. Tak to mám nejradši a máma to moc dobře ví.
„Díky,“ zazubím se na ni, jakmile na talíři přistane první palačinka.
„Tak co chce dnes můj oslavenec podniknout?“ zajímá se zvesela.
Je fajn, že se mi i přesto snaží dopřát normální oslavu, na kterou jsem byla každý rok zvyklá. Žádná Morana, žádná skupina lovců nadpřirozena nebo jak si vůbec říkají, nikdo…jen já a moje máma.
„Vlastně jsem nad tím nepřemýšlela,“ přiznám se. „Ale můžeme zajít na večeři?“
Máma pobaveně nadzvedne obočí. „Ještě jsi ani nesnídala a už mluvíš o večeři? To zní dobře.“
„Takže platí.“
Máma se rozesměje. „To je celé? Večeře? Je ti osmnáct, Lýdie. Nechceš něco podniknout s přáteli?“
Pokrčím rameny. „Vlastně jsem nikomu neřekla, že mám narozeniny. O nic nejde.“
„Ode dneška jsi plnoletá a o nic nejde? Dobře, co se děje?“
Zahlédnu její starostlivý výraz, proto se snažím znít lhostejně, když odpovídám: „Děje se toho tolik, že…“
„…narozeniny jsou to poslední, na co právě teď myslíš,“ dopoví za mě smutně máma.
Přikývnu.
Natáhne se ke mně a stiskne mi povzbudivě rameno. „Všechno zvládneme, zlato.“
„Já vím,“ řeknu, ale v hloubi duše o tom zase tak přesvědčená nejsem.

Z večeře se vrátíme kolem deváté. Těším se, až si budu moct konečně svléct ty těsné šaty, které mě už během dezertu neuvěřitelně stahovaly. Naposledy jsem je na sobě měla před dvěma lety.
Večeře byla sice skvělá, ale nálada u stolu trochu ponurá, přestože se mě máma snažila rozveselit. O ničem z posledních dnů jsme se nebavily, zůstaly jsme jen u bezpečných témat, jako je moje škola, její prace nebo vzpomínaly na dětství.
Vykročím ke schodišti, ale zastaví mě její hlas. „Doufám, že ještě nejdeš spát? Myslela jsem, že se na něco mrkneme,“ poslední slovo změní v otázku.
Ohlédnu se přes rameno. „Jasně, že ne. Jen se převleču do něčeho pohodlnějšího.“
„Tak za pět minut dole?“ vyšle ke mně jeden ze svých tajuplných úsměvů, o kterých nikdy netuším, co vlastně znamenají.
Kývnu hlavou na souhlas, než vyrazím k sobě do pokoje. S Úlevou vydechnu, jakmile vyměním šaty za volné tričko a legíny. Na bosé nohy natáhnu vlněné ponožky a vlasy stáhnu gumičkou. V koupelně si opláchnu obličej, než se vrátím do přízemí.
Mámu zaslechnu v kuchyni, proto vykročím směrem k ní. „Děláš popcorn? Protože jestli jo, přidej tam i m…,“ na místě se zastavím, jakmile mi oči padnou na široká ramena někoho, kdo rozhodně moje máma není. „Co tady děláš?“
Patrik se ke mně otočí. „Popcorn,“ pokrčí rameny, ale v jeho očích zahlédnu opatrnost. Čeká, jestli ho vyhodím?
„Kde je máma?“ zamračím se na praskající papírový sáček v mikrovlnce. Automaticky dojdu k lince, kde z dolní skříňky vytáhnu mísu.
„Šla si lehnout.“
Obezřetně se na něj zadívám. „Ještě před chvilkou unavená nebyla.“
Patrik se opře o linku a překříží nohy v kotnících. „Chtěla nám dopřát trochu soukromí.“
 Zarazím se. „K čemu?“
Natáhne se a v ruce sevře krabičku od DVD. „Přinesl jsem film.“
Jakmile mikrovlnka zapípá, přesypu popcorn do připravené mísy. Pak rozpustím kousek másla, kterým ho zaliju, a vše dobře promíchám.
„Proč myslíš, že mám chuť s tebou cokoli sledovat, Patriku?“
Vezme mi misku z ruky, bez jediného slova se otočí a odejde do obývacího pokoje, kde se usadí na pohovku. Pozoruju ho z kuchyně. To snad nemyslí vážně? Na všechno zapomeneme a život poběží dál? Od mámy to pokládám za podraz. Navíc sama nechtěla, abychom spolu trávili čas. Kde je to „není pro tebe ten pravý, Lýdie“?
Patrik se natáhne pro dálkový ovladač, aby mohl zapnout televizi. Pohodlně se opře a volnou paži přehodí přes opěradlo pohovky. Klid. To přece zvládneš. S výdechem vykročím k němu. Ze stolu vezmu jeho film a vložím ho do přehrávače. Pak se posadím na druhou stranu pohovky.
„O čem to má být?“
„Kdybych ti to prozradil, nemělo by cenu ho sledovat, nemyslíš?“ pronese kousavě.
Po prvních deseti minutách zjistím, že přinesl horor. Bezděčně si zvednu nohy ze země a schovám je pod sebe. Zírám na obrazovku, zatímco každou chvíli sebou trhnu. Když náhle zhasne světlo v pokoji, polekaně vyjeknu.
„Klid, jen vidím odraz. Rozčiluje mě to,“ uchechtne se Patrik.
Vrátí se zpátky k pohovce, ale ne na své místo, nýbrž si přesedne blíž ke mně. Srdce mi poskočí a v podbřišku mi začne úplný ohňostroj, který však nemá nic společného s tím, co se právě děje ve filmu. Na ten se absolutně nedokážu soustředit. Jen sedím, dívám se před sebe a snažím se normálně dýchat. To poslední mi jde ale nejhůř. Dech se mi zadrhne, jakmile se stehnem opře o moje. Nejspíš si to ani neuvědomuje, za to já myslím jen na ten lehký dotek. Ruku položí zpátky přes opěradlo a po chvilce si začne hrát s pramenem mých vlasů. Na šíji mi naskočí husí kůže, až se nepatrně otřepu.
„Je ti zima?“ zeptá se. Jeho tichý hlas mi v těle spustí další lavinu úžasných emocí. Rychle zavrtím hlavou a nenápadně si vlasy stáhnu dozadu. Nepřestávám sledovat rozmazaný pohyblivý obraz před sebou, aniž bych tušila, co se tam vlastně děje. Patrik mě konečně přestane rozptylovat a opět se věnuje filmu. Naskytne se mi tak příležitost se na něj po očku podívat. Než stihnu včas uhnout pohledem, otočí ke mně tvář a střetne se s mýma očima. Lhostejnost i opatrnost zmizí a já v té krásné modři kobaltu spatřím něco zcela jiného. Stejné emoce, které mi vibrují celým tělem. Mísí se však se strachem a bolestí z toho, co nás dva pojí a zároveň rozděluje. Patrik vztáhne dlaň a velmi pomalu mi prstem obkreslí linii rtů. Aniž bych přemýšlela, zavřu oči, zatímco si vychutnávám něžnost, se kterou se mě dotýká. Nikdo z nás neřekne jediné slovo. V uších slyším jen své srdce a zrychlený dech. Nezvládnu ho uklidnit ani tehdy, jakmile s tím přestane. Možná uplyne pár vteřin, možná i několik minut, nicméně nechávám víčka stále zavřená, jako bych se bála, že podlehnu pokušení ho znovu políbit. Otevřu oči ve chvíli, kdy zaslechnu zaklapnout vchodové dveře.
Zmateně vstanu. Tím prudkým pohybem shodím na zem něco, co leželo vedle mě. Zvednu malý balíček převázaný zlatou stuhou. Vytáhnu přeložený lístek, na kterém je Patrikovým písmem napsáno: Všechno nejlepší, Dio.
Z papíru vytáhnu červenou krabičku, ve které najdu přívěšek na tenkém řetízku. Rychle rozsvítím, abych si ho mohla prohlédnout. Překvapeně zamrkám na nočního motýla zhotoveného z drobných bílých kamínků. Pouze jeho srdce je celé modré. Stejné jako jsou Patrikovy oči.