Křídla noci

Kapitola 4

První pondělí po jarních prázdninách jsem šíleně nervózní. Člověk by si myslel, že po tolika změnách škol i prostředí, nad vším mávnu rukou, ale stejně jako vždycky se mi i dnes svírá žaludek tak, že do sebe nejsem schopna dostat nic, co mi máma přichystá k snídani. Zatímco si už potřetí kontroluju obsah školního batohu, vysílá ke mně jeden soucitný pohled za druhým, kterých se snažím nevšímat.
„Máš všechno?“ zeptá se.
Rychle znovu nakouknu dovnitř, než mi dojde její škádlení. Zvednu k ní oči. „Vím, že trochu přeháním.“
„Zlato, bude to v pohodě. Věř mi,“ povzbudivě se na mě usměje, natáhne se přes stůl a stiskne mi ruku. Pak se napřímí. „Ale pokud si přeješ, půjdu tam s tebou. Doprovodím tě až ke dveřím třídy, abych měla jistotu, že budeš v pořádku.“
Zachechtám se. Nervozita ze mě na chvíli opadne, když si přestavím, jaký poprask by tohle mateřské gesto na střední škole vyvolalo. „Ne, díky.“
„Ne? Mně se ten nápad opravdu zamlouvá. Možná bych se mohla dát do řeči s některými tvými spolužáky. Co ty na to? Říct jim, aby byli na moji holčičku hodní…“
Už ji neposlouchám. Pospíším si do předsíně, kde si obuju zimní vysoké boty, obleču si kabát, spěšně nasadím rukavice a čepici. „Měj se!“ zavolám na ni s pletenou šálou v ruce.
Vyběhne z kuchyně se smíchem za mnou. „Počkej, jen se obleču.“
„Ne,“ vyhrknu a doslova jí přibouchnu dveře před nosem.
Rychlým krokem se vydám na zastávku, zatímco si šálu dvakrát obtočím kolem holého krku. Včera mi sice máma nabídla, že mě do školy odveze. Na internetu jsem si ale zjistila, který autobus jezdí od nás co nejblíže škole. Naštěstí nebudu muset přesedat, stačí jen kousek dojít pěšky. To zvládnu. A nedám jí alespoň tak možnost nad svým šíleným nápadem uvažovat a nedej bože ho i uskutečnit, přestože vím, že si mě jen dobírala. Snad.
Na zastávce napočítám takhle brzy patnáct lidí. Školou povinných je asi polovina a v mém věku jen jeden kluk a jedna holka. Kluk mi věnuje lehký úsměv, který bezděčně opětuju. Holka si ho nejspíš vyloží jinak a odtáhne svého společníka na druhou stranu zastávky pod záminkou toho, že si chce přečíst program kina visícího v prosklené vitríně.
Když konečně přijede autobus, nasednu jako poslední. Všechna sedadla jsou zabraná, proto dojdu úplně dozadu, kde se postavím ke dveřím a opřu se o ochranné sklo před předními sedadly. Dám si sluchátka do uší, abych se na chvíli ztratila v hudbě, když mi někdo poklepe na rameno.
Ohlédnu se. Hned za mnou sedí ten kluk s holkou ze zastávky.
„Nechceš si sednout?“ zeptá se mile a nabídne svoje místo.
Zavrtím hlavou. „Díky, ale ne.“
Otočím se zpátky dopředu, abych se mohla dívat ven sklem ve dveřích, ale neujde mi, dotčený výraz ve tváři jeho dívky. Vím, že je to neslušné, ale zastavím muziku a během cesty poslouchám jejich hovor. Musím poupravit svůj mylný předpoklad. Evidentně spolu nechodí, nicméně stačí se na ni podívat a jen slepý nevidí, jak na něm visí oddaným pohledem. Zatímco jí vypráví o svých jarních prázdninách, kdy byl s kamarády na horách, a podle jeho slov pařili od rána do noci, začne mi být té holky trochu líto. Když asi podruhé zmíní dívčí jméno - Hana - snažím se zadržet povzdech, protože mi je jasné, co bude následovat.
„Kdo je Hana?“
Kluk se na chvíli zarazí, než pokrčí rameny. „Byla tam s kamarádkami taky na prázdninách.“ Následně naváže tam, kde přestal a jí nezbývá nic jiného, než poslouchat jeho prázdninové zážitky, ve kterých neznámá Hana hrála významnou roli.
Konečně přijedeme na zastávku, kde vystupuju. Ze dveří doslova vyletím. Bohužel, kluk i holka mě následují a ke škole se vydáme společně. Samozřejmě jdu několik kroků před nimi. Opět si zesílím hlasitost a přestanu je vnímat.
Budova gymnázia vypadá majestátně. Před školou postávají skupinky lidí, ti odvážnější sedí na letmo oprášených lavičkách podél přístupové cesty vedoucí k těžkým vchodovým dveřím. Rozhlédnu se, jestli někde uvidím Stelu, ale mezi těmi blázny lelkujícími na mrazu není.
Pospíším si do tepla. Hned za dveřmi je vrátnice, kde sedí starší žena a ostřížím zrakem sleduje příchod každého studenta. Vím, že se mám hlásit u ředitele, proto vyběhnu schody do patra, kde najdu svoji skříňku. Číslo skříňky i heslo mi přišlo e-mailem spolu se seznamem věcí, které budu v pololetí potřebovat, proto se rychle přezuju a odložím si oblečení. Na nic nečekám a vydám se hledat ředitelnu, když mě někdo chytí za poutko batohu a zlehka trhne dozadu.
„Co si myslíš-,“ začnu se rozčilovat na vtipálka, ale uvítá mě smějící se tvář Stely.
„Nazdar, kam ten spěch?“
„Za ředitelem,“ oznámím a vykročím, protože chci mít návštěvu ředitelny co nejdřív za sebou.
Stela mě znovu zastaví tak, že mě chytí za poutko batohu. Se zavrčením se ohlédnu. „Můžeš s tím přestat?“
Zazubí se. „Baví mě to.“
„Jsi jak malá,“ obviním ji.
„Dobře, tak si jdi. Měj se,“ zamává mi, ale jakmile stále s pohledem upřeným na ni udělám jeden krok, ukáže prstem za sebe. „Možná bys chtěla vědět, že ředitelna je na druhou stranu.“
„To jsi mi to nemohla říct hned?“ Projdu kolem ní až k zadnímu schodišti.
„Ne, takhle to byla větší zábava,“ zavolá se smíchem za mnou.

Návštěva ředitelny je až překvapivě rychlá. Ředitel Ráb mi podá ruku a vyzve mě, abych se usadila do jednoho z kožených křesel stojících před masivním stolem. S očima zabořenýma do složky - nejspíš celé dokumentace mých dosažených známek i aktivit - mě uvítá ve škole a svoji úvodní řeč zakončí povzbudivým úsměvem, se kterým dodá, že pevně doufá v udržení tak skvělých studijních výsledků. Ani ne za pět minut se k nám připojí vysoká mladá žena, která je mi představena jako profesorka Erbanová - moje třídní - vyučující matematiku a tělovýchovu.
V doprovodu profesorky se po zazvonění vydám chodbou ke třídě. Jakmile zaklepe na dveře učebny a uvede mě jako novou studentku, zmizí. Přehazují si mě jako bramboru, pomyslím si, když mě profesor Pert vyzve, abych se posadila na jakékoli volné místo.
Rozhlédnu se po třídě. Pohledem vyhledám Stelu, ale místo vedle ní je již obsazené. Podrobným zkoumáním zjistím, že jakékoli v profesorově řeči znamená jedno ze dvou posledních volných míst ve třídě, a to buď vedle kluka, který se na mě plaše usmívá nebo vedle holky, kterou už znám z autobusu. Ta se na mě zamračí, sotva udělám odvážný krok k ní, proto okamžitě změním směr.
„Ahoj,“ pozdraví kluk, vedle kterého se usadím.
„Ahoj.“ Podívám se po ostatních a z batohu si vytáhnu knihu, sešit i psací pomůcky. Batoh pak odložím na zem vedle stolu.
„Jsem Adam.“
„Lýdie.“
„Vy jste se přistěh-,“ nestihne otázku dokončit, protože je ve stejné chvíli přerušen profesorem.
„Pane Procházko, můžete se seznámit se slečnou Vegnerovou až po hodině? Slibuji, že Vás déle nezdržím.“
Adam okamžitě sklapne, zatímco učiteli odpoví rychlým přikývnutím.
„Děkuji velmi pěkně.“ Rozhlédne se po třídě, kde zavládne absolutní ticho. Profesor Pert je někdo, kdo si umí sjednat pořádek. Pak se jeho pohled stočí ke mně. „Vítám Vás na dějepisném semináři. V nadcházejícím pololetí jsme se začali již zabývat regionální historií. Následovat by měly náboženské systémy, ale,“ rozhlédne se po třídě, aby začali dávat pozor i ostatní, „rozhodl jsem se pro menší změnu v učebních osnovách. Už jsem o tom mluvil s panem ředitelem a ten nemá nic proti tomu, abychom věnovali trochu více času mytologii, kterou jsme měli probírat pouze okrajově. V lednu jsem vás upozornil na seminární práci. Na konci tohohle měsíce zadám témata, která budete vypracovávat ve dvojicích. Hodnocení práce bude tvořit třetinu výsledné známky z předmětu.“
Ve třídě to nesouhlasně zamručí. Profesor zvedne ruku a zarazí tak jakýkoli další projev protestu. „Vím, že jste si mysleli, že volitelný předmět odbudete a všichni dostanete výbornou za docházku, ale musím vás zklamat, vážení.“
Pokračuje ve své vesměs demotivující řeči o důležitosti předmětu, do kterého jsme se přihlásili. Ze zvědavosti vytáhnu celý svůj rozvrh, abych se podívala na vybrané volitelné předměty. Dějepisný seminář a základy psychologie. Nevím, proč mě na ně máma zapsala, ale nejspíš už bude pozdě zažádat o změnu. Myslela jsem si, že je nutné absolvovat tyhle předměty od září, a ne v polovině roku.
Na půl ucha poslouchám učitelův výklad a snažím se nevnímat postranní pohledy, které ke mně vysílají ostatní. Dívám se jen do knihy, kterou jsem si otevřela někde v polovině, přestože netuším, jestli jsem na správné straně. Nebylo to tak hrozné, utěšuju se v duchu, když se dveře bez varování otevřou a na prahu učebny se objeví Patrik. Potáhne si na rameni popruh batohu, který svírá v ruce. Cestou k poslední volné židli ve třídě kývne na profesora.
„Jsem velice rád, že jste si na nás udělal čas, pane Hanzale,“ utrousí profesor. „Dnes nebudu vyžadovat omluvenku, ale ať se to už neopakuje.“
„Jasně,“ houkne, pak se posadí vedle holky z autobusu, která vykouzlí úsměv na tváři. Jenže Patrik si ho vůbec nevšimne. Střetne se s mým upřeným pohledem a zarazí se. Otočím se dopředu, a zatímco hypnotizuju otevřenou knihu, cítím jeho oči, které mi vypalují díru do zad. Snažím se koncentrovat pouze na to, o čem profesor mluví. Přečtu si číslo stránky, na které má Adam otevřenou knihu a nalistuju ji. Staří Slované. Přestože látka je zajímavá, nedokážu se soustředit na nic jiného, než na kluka sedícího pár lavic za mnou. Zvonění na konci hodiny je pro mě vysvobození. Vezmu si batoh, do ruky rychle popadnu věci z lavice a pospíším si ze třídy.
„Lýdie! Stůj!“ Stela mě doběhne u mé skříňky. Opře se o ni a zrychleně oddechuje. „Co ti přelítlo přes nos?“
„Zapomněla jsem si něco ve skříňce,“ vyhrknu. Zadám kód na zámku a začnu prohledávat kapsy kabátu, přestože vím, že tam nic nenajdu.
„Jasně. Musí to být hodně důležitý, když ani neslyšíš, jak na tebe volám.“
Podívám se na ni. „Dobře. Lhala jsem, může za to…“
„Patrik,“ zašeptá.
„Cože? Jak to víš?“ žasnu.
„Jde sem,“ sykne, než ho nahlas pozdraví.
Prudce se otočím. Musím malinko couvnout, protože stojí přímo za mnou. „Ahoj.“
Patrik kývne na Stelu a mírně ke mně skloní pohled. „Čau sousedko.“
Čekám, co po mě bude chtít, ale mlčí. Když se konečně chystá něco říct, zavolá na něj někdo z konce chodby. Bez jakéhokoli dalšího slova se otočí a přidá se ke klukovi, se kterým se srazí pěstí. Prohodí spolu pár slov, pak společně sejdou schody do přízemí. Přestože ho doprovázím očima, on mi nevěnuje jediný pohled.
„Sousedko?“ zopakuje Stela překvapeně.
Pokrčím rameny. „Bydlí vedle nás.“
„Co myslíš, že ti chtěl?“
„Cože?“ zamračím se.
„No, pochybuju, že za tebou přišel jen, aby tě pozdravil. To mu není podobný. Vlastně už jen to, že ti věnoval tu minutu svého času, je divný.“
Její prohlášení mi přijde k smíchu. „Proč?“
Stela pokrčí rameny. „Ve třídě se s nikým moc nebaví. Ve škole ho většinou uvidíš s kluky z vyššího ročníku, a ne zrovna se šprty, jestli mi rozumíš. Ten kluk, za kterým teď odešel?“ kývne hlavou ke schodům, kde před malou chvílí zmizeli. „To je Tomáš Ráb. Kamarádili spolu už na základce, i když je o rok starší.“
„Ráb? To byl ředitelův syn?“ zajímám se.
Přikývne. „Proto Patrikovi hodně věcí prochází. Slyšela jsem, že někoho zmlátil jen tak. Bez důvodu. Prostě k němu přišel a několikrát ho udeřil, než ho odtáhli pryč. Nikdo neví proč. Ve škole se to vůbec neřešilo. Ředitel to zametl pod kobereček, stejně jako většinu věcí, v kterých hraje Tomáš a jeho kamarádi jakoukoli roli. Nejspíš se pořád pere. Do školy chodí s modřinami nebo dokonce zlomeninami! Pokud se ovšem ukáže.“
Zavrtím hlavou. „Nevypadá jako kluk, co by se rval pro zábavu. Nejspíš to jsou kecy.“
„Chtěla jsi vědět, co se o něm povídá a já byla té lásky a řekla ti to. Nech posla na pokoji,“ brání se se smíchem, než dodá: „A není kouře bez ohně?“
„Dobře, dobře. Promiň,“ přinutím se usmát.
„Fajn. Můžeme na další hodinu?“
Přikývnu a následuju jí do třídy.
Patrika ale nemůžu vypustit z hlavy. Během hodiny angličtiny, kde se konečně můžu posadit vedle Stely, protože nás je větší polovina, přemýšlím o tom, co mi Patrik mohl chtít. Stela měla nejspíš pravdu. Určitě za mnou ke skříňce nepřišel jen proto, aby mě pozdravil. Navíc podle toho, jaké jsme dosud vedli hovory, usuzuju, že mi ani nepřišel popřát, ať se mi v nové škole líbí. Nezbývá mi nic jiného, než se Patrika zeptat, až se mi naskytne příležitost.

Adama znovu uvidím až třetí hodinu. Místo vedle něj je opět prázdné, proto zamířím rovnou k němu. „Ahoj, máš tady volno?“
Prudce zvedne hlavu od telefonu, do kterého má zabodnutý fascinovaný pohled. Když mě uvidí, s úsměvem se narovná. „Jasně. Ahoj.“ Mobil okamžitě schová do zadní kapsy džínů. „Předtím jsem neměl možnost s tebou mluvit.“
Přikývnu. „No…teď už můžeš.“
„Fajn,“ skloní hlavu a zlehka se usměje. „Vy jste se přistěhovali?“
„Jo.“
„A důvod? Lepší pracovní pozice? Nutná změna školy?“
„Sbíráš drby?“ dobírám si ho.
Zavrtí rychle hlavou. „Promiň, nic mi do toho není.“
Rozesměju se. „Dělám si legraci. Ani jedno, ani druhé. Spíš nutná změna prostředí,“ pokrčím rameny.
„Taky dobrý důvod.“
„Bydlíš ve městě?“ zajímám se.
„Kousek od školy,“ potvrdí.
„To máš dobrý. Já musím vstávat na autobus, a přestože bydlíme na předměstí, jezdím skoro půl hodiny.“
Adam zamyšleně svraští obočí. „Na předměstí? Kde?“
Chystám se mu odpovědět, ale ve stejnou chvíli mě někdo zavolá jménem. Rozhlédnu se po třídě. Před katedrou stojí profesorka, která mě sleduje přes obroučky celkem staromódních brýlí. Ukáže na mě prstem a vybídne mě, abych jí následovala ven ze třídy. Pak beze slova opustí učebnu.
„Za chvilku se vrátím,“ oznámím Adamovi a vyjdu za ní. Najdu ji stát naproti dveří u jednoho z ohromných oken.
„Omlouvám se, chtěla jste se mnou mluvit?“ Musím se tvářit dost vyjeveně, protože mi věnuje omluvný úsměv. Tím její tvář dostane opravdu krásné rysy, které nezakryjí ani brýle.
„Ano, slečno Vegnerová. Jsem profesorka Otová. Budu Vás v tomhle pololetí vyučovat základy psychologie. Je to sice volitelný předmět, nicméně bych byla ráda, abyste si osvojila znalosti z předešlého studijního bloku, který mají Vaši kolegové již za sebou.“
„Ano, samozřejmě. Ale pokud by mělo neabsolvování kurzu mít nějaké důsledky, můžu ho vyměnit za něco jiného.“
„Ne,“ odvětí rychle. „To není třeba, opravdu. Berte to jen jako dobře míněnou radu,“ otevře desky, které svírá v rukou a podá mi malý lístek se seznamem literatury.
„Děkuji,“ vykoktám ze sebe zdvořile.
„Co nejdříve si zajděte do knihovny. Najdete tam veškeré dostupné zdroje, které Vám budou ku prospěchu.“ Čeká, až přikývnu, pak odejde chodbou ke sborovně a nechá mě tam překvapeně stát. Zahledím se na drobné hůlkové písmo. Sebepoznání. Práce se sny.
„Co ti chtěla?“
Vzhlédnu. Přímo přede mnou stojí Stela. Musely se s profesorkou minout. Zamávám jí před obličejem papírkem. „Mám si vypůjčit nějaké knihy, abych dohnala absenci na jejích hodinách.“
Nadzvedne užasle obočí. „Taková péče.“
Pokrčím rameny. „Asi za to může máma. Občas je přehnaně starostlivá.“ Musím si s ní po škole promluvit. Je opravdu zvláštní, že žádný z profesorů nemá nic proti tomu, abych navštěvovala jejich hodiny, přestože jsem se je v předešlém pololetí vůbec neučila.
„Jestli chceš, půjdu do knihovny s tebou. Chci si půjčit nějaké knížky k Pertovi,“ dodá, když začnu vrtět hlavou.
„Pokud to je tak, budu ráda,“ usměju se, než mi dojde důvod její návštěvy. „Proč k Pertovi?“
„Na seminárku.“
„Ale…dnes nám teprve řekl, že…“
Mávne rukou. „Ušetřím ti čas. Víš, jak málo je dostupných knih o tom, o čem po nás bude chtít tu práci?“
„Nevím, protože témata zatím nezadal.“
Odpovědí mi je další mávnutí. „Každý seminář zadává stejné téma. Takže musím jednat hned, jestli nechci hledat fakta na internetu a to rozhodně nechci, protože jestli Pert něco nesnáší, tak je to právě tohle.“
„Když jsi do toho tak zapálená, nechceš být se mnou ve dvojici?“ zazubím se na ni.
Věnuje mi smutný úsměv. „Promiň, ráda bych, ale Pert je tvoří po lavicích, takže to vypadá, že budeš seminárku vypracovávat s Adamem.“
„A kdybychom za ním zašly?“ navrhnu.
„Nemyslím si, že by to dovolil. Říkám ti, každý seminář zadává stejné téma. Kdyby změnil svůj postup, nejspíš by ho to dost vykolejilo,“ uchechtne se.
„Myslím, že začínám Perta nesnášet,“ utrousím.
Stela mě pobaveně poplácá po rameni. „Jestli ti to pomůže, až budeme s Lucií hotové, přenechám ti všechny knihy, které si dnes vypůjčím.“
„Tak dík,“ vydechnu se zjevnou úlevou.
„Pojď, za chvíli zvoní,“ vezme mě kolem ramen a pomalu vede zpátky do třídy.