Načítání další kapitoly..
...
...
Počet slov.. 1756
Aria-POV-
10...
9...
8...
Taky někdy odpočítáváte minuty do konce hodiny? Já ano. Každý den, co sedím sama v školní lavici jen čekám, kdy skončí ty nudné, dlouhé a unavující hodiny s naším profesorem. Jmenuje se Mr. Butler, pracuje tu už necelých 12 let a je mu 58 let. Nepatří mezi ty nejlepší učitele, ale zase ne ani mezi ty nejhorší. Je to něco mezi. Mr. Butler je velice moudrý člověk, ale někdy, když něco vypraví prostě z ničeho nic usnete. Přiznám se.. už se mi to několikrát stalo. Ale konec povídání o našem profesorovi.
Na této škole už studuji druhým rokem. Jsem na střední. Vždycky jsem si říkala jak to musí být skvělé.
● Poznat nové lidi
● Bavit se s přáteli
● Pořádat večírky a zúčastnit se jich
● Najít si konečně kluka a dělat s ním všechny ty romantické věci, jako je to v různých seriálech a filmech
A zažít ještě mnoho věcí. Ale hned jak jsem sem přišla, jsem poznala, že všechno není jako z těch teenegerských filmů, které tak ráda sleduji každou noc před spaním. Dvěma slovy: Nezapadla jsem. Všechno je naprosto naopak. Kdykoliv se snažím s někým spřátelit tak ode mě rychle odejde. Takže to si škrtněte i bod číslo dva, protože z toho vyplývá, že nemám ani žádné kamarády a tak s nikým nemůžu chodit ven. Proč bych pořádala večírky, na které by nikdo nechodil? A najít si tady svého prince na bílém koni taky nevyjde.
Měla bych se přestat dívat na všechny romantický seriály a filmy. Moje hlava si pak myslí, že to všechno se děje i v reálu
Z mého hlubokého přemýšlení mě probudil hlasitý zvuk zvonění, který ohlašoval konec poslední hodiny ve škole. Ihned jsem popadla všechny své věci a chtěla vyběhnout ven z třídy, když v tom mě zastavil hlas profesora Butlera.
„Počkejte na chvilku slečno Brooke"
Pomalu jsem se otočila na prof. Butlera, odložil křídu, kterou držel do ted v ruce a zadíval se na mě. "Poslední dobou se ti hodně zhoršili známky, z minulého testu si dostala za pět. Děje se něco, co by tě k tomu vedlo? Víš že za mnou kdykoliv můžeš přijít" povzbudivě se pousmál a já jen pomalu sklopila hlavu a hrála si nervozně s prsty na ruce.
„Nic se neděje, jen se ted nemůžu nějak soustředit. Omluvte mě prosím, musím jít" pomalu jsem se otočila se svou školní taškou na jednom rameni a pospíchala rychle pryč z tohohle pekla zvaného střední škola. Protože mě právě ted hodně zdržel profesor Butler, nestíhala jsem na svou brigádu v jedné kavárně, kde si snažím vydělávat alespon pár peněz pro mě a babičku, s kterou žiji už od svých 9 let. Rodiče mě jednoho dne vysadili u babičky a odjeli. Od té doby jsem je neviděla. Vždycky když si na to vzpomenu tak se uklidnuji tím, že k tomu měli nějaký dobrý důvod a že to neudělali kvůli tomu, že mě nechtěli. Uběhlo od té doby už 8 let. Bojím se, že se pro mě už nikdy nevrátí.
