Sesterská nenávist✔️

Odjezd se blíží

Když jsem z kuchyně přinesla led zabalený v utěrce, Oliver seděl stále nehybně jako předtím. Jeho výraz se nezměnil, ani když jsem přitiskla studených obklad na jeho modrozelenou modřinu, která se mu plazila i kolem pravé lícní kosti. Když jsem přitlačila na obzvlášť pohmožděné místo, trhl hlavou a sykl bolestí.

„Bolí tě to moc?" zeptala jsem se, ač předem znala odpověď.

„Je pravda, že už mi bylo i lépe, ale Nicolas dopadl hůř." Letmo se na mě usmál.

„Proč jste se prali. Jste bratři. Neměli byste si ubližovat," vyčetla jsem mu. 

„To platí i o sestrách."

„Stále jsi mi neodpověděl na mou otázku." Upozornila jsem a rozpouštějící led vyměnila za studenější. Znovu sykl.

„Nesnaž se mi říct, že tě to nebolí!" 

„Neříkal jsem, že mě to nebolí, ale že mi bylo i hůř." Bude si hrát se slovíčky?

„Fajn." Bylo jediné, co jsem řekla. V hlavě jsem si přehrávala, jak by tenhle rozhovor asi pokračoval, kdybych mu řekla vše, co jsem měla na jazyku.

„Urazil mě," vypadlo z něj a mě se pobaveně nadzvedly koutky úst.

„Tvůj bratr? Jak nečekané."

„Tobě to přijde k smíchu?"

„Ano. Znáš ho. Víš, jaký je."

„Ale on takový nikdy nebyl."

„Jen sis to nepřipouštěl, nebo jsi to nechtěl vidět.  Je takový už od doby, co ho znám." 

„Změnil se. Lily ho změnila." Na to jsem neměla argument. Věděla jsem, že to může být částečně pravda. Lily na lidi kolem sebe měla špatný vliv.

„Nic na to neřekneš?" zeptal se po chvilce mlčení.

„Na té tváři budeš mít modřinu pěkně dlouho. Ale neboj, díky ledu..."

„Nemluvím tady o MÉM obličeji, ale o tvé sestře." V jeho hlase se objevila zlost.

„K tomu ti nemám co říct. Svatba byla jejich rozhodnutím. Věděl, do čeho jde. Znal ji."

„El to..."

„A jestli mě teď omluvíš, musím si jít dobalit tašky. Zítra totiž odjíždím." Vstala jsem, do rukou vzala sáčky s roztátým ledem a vystřelila na chodbu. 

„Tak co ti řekl?" hlas mé sestry se nesl chodbou jako ozvěna.

„Nic. Bolí ho tvář, protože dostal pěstí. Ale to ty už jistě víš."

„Bolí ho tvář? To je fňukna. Nicolasovi zlomil nos! Víš, jak dlouho se to bude hojit?"

„Zřejmě déle než mé působení v Osmanské říši." Její bezstarostný výraz se změnil na tvrdý.

„Co chystáš? Je ti jasné, že tam jediný vzdor znamená setnutí hlavy?"

„V to také doufáš, nebo ne?" šok v jejích očích byl k nezaplacení. Chtěla něco dodat, ale já už mířila do kuchyně.

                                                                                                     &

Hodiny v komnatě ukazovaly půl desáté. Zítra touhle dobou budu na lodi s Turky. V rohu místnosti stály sbalené truhly, kterých bylo opravdu hodně. Upírala jsem na ně zrak a přemýšlela, jestli život bude peklem nebo něčí horším.

„Výsosti, mohu vstoupit?" za dveřmi jsem slyšela jemný hlásek mé komorné.

„Ale jistě Gino, pojď." Ukázala jsem ji na křeslo před sebou a čekala, až se usadí. „Potřebuješ něco?" 

„Víte, chtěla jsem s Vámi mluvit o té zítřejší cestě." To mě zaujalo, protože jsem myslela, že je na ni vše připravené.

„Děje se něco? Změnil se čas odplutí, nebo je problém s loděmi?"

„Ne, to ne. Já...já jsem," zadrhl se jí hlas.

„Mluv, co potřebuješ."

„Hned jak odjedete mě přeřadí do kuchyně, protože se mnou nebyla královna spokojená. Potřebuji peníze pro domácnost. Matka je švadlena, ale nemá skoro žádné zakázky. Mám tři malé sourozence. Bez těch peněz nebudeme mít ani na jídlo."

„Chápu. Zkusím s Diegem promluvit, aby ti dal práci jinde, ale víš moc dobře, že na mém slově nezáleží." Chápala jsem její obavy, ale nemám hlavní slovo.

„Ne já. Chtěla jsem Vás požádat, zda bych mohla jet s Vámi." To mě úplně dostalo.

„Se mnou? Víš vůbec, kde je tato říše? Kam vlastně plujeme?"

„Ano, ano vím. Osmanská říše je bohatá. Jako Vaše dáma bych měla určitě větší plat, než jaký mám tady."

„Možná, ale budeš daleko od rodiny. Jak bys jim chtěla posílat peníze. Přes lodě? Myslíš, že by k tvé rodině dopluly?"

„Myslím, že ano. Prosím."

„To, oč mě žádáš je nerozum."

„Lepší nějaká práce než žádná Výsosti."

„Tady bys měla práci. Promluvím s Diegem..."

„Ne Výsosti. Udělá vše, co chce královna. Já nemůžu ztratit příjem. Prosím."

 „Dobře. Promluv si o tom dnes s rodinou. Co na tento návrh řeknou. Pokud jim to vadit nebude, pojedeš zítra se mnou."

„Mluvila jsem o tom s nimi včera. Říkali, že mám jet. Že tam prý bude lepší život." O tom silně pochybuji.

„Víš, že pokud odjedeš, už svou rodinu nikdy neuvidíš? Zavřou nás do harému a nebudeme smět ani ven bez dovolení sultána. Žádná svoboda. Máš možnost si to rozmyslet."

„Jsem rozhodnuta. Lepší žádná svoboda a peníze, než svoboda a hlad." Tak tedy dobrá.

 Moc si vážím vaší podpory a doufám, že se tu všichni příští rok sejdeme u dalšího příběhu.:) Přeji vám hezkého Silvestra a do roku 2021 jen vše nej. Vaše Lucye007