Dny ubíhaly rychleji a rychleji, až nakonec jsem seděla u dlouhého stolu, kolem mě samý hosté, kteří přijeli na zásnuby a stovka sluhů, co nosili jídlo na stůl. Po mé pravici seděl ten lepší z princů, a po mé levici seděla Mabel. Obě v růžových šatech se zapletenými květinami ve vlasech.
Tolik jídla, kolik bylo na zásnubní tabuli jsem snad nikdy neviděla. Mabel byla unešená, když před ní postavily talíř s nejméně dvaceti dortíčky, a každý měl jinou barvu. Uprostřed stoku byla umístěna velká pečeně, která provoněla celý palác. Další předkrmy, ovoce, zelenina, zákusky a džbány vína byly rozprostřené na každém centimetru sněhově bílého ubrusu se zlatými hvězdičkami.
Lily byla oblečená jako královna. Celá ve zlaté s bílými, nabíranými rukávy. Bílou oblékne až o svatebním dni, ale podle tradice musela u zásnubních šatů zvolit prvky bílé, které měly zdůraznit její další životní krok.
Maminka mi jednou vyprávěla o jejím zásnubním dni. Celá se u toho povídání rozsvítila. Co si vzpomínám, vždycky se snažila šířit kolem sebe jen dobrou náladu. I v jejích posledních dnech. Bylo mi tehdy ani ne šest, když zemřela. Otec nám nikdy nechtěl říci, co přesně bylo příčinou její poslední chvíle. Zlobila jsem se za to na něj, protože jako její dcery jsme měly právo vědět, proč nás opustila. Lily to moc nezajímalo, ale mě ano. Jediná věc, která mi po ní zbyla byl náhrdelník s malým srdíčkem, který nosívala nepřetržitě na krku. Jako malá jsem si s ním hrávala a obdivovala, jak se kameny posázené srdce třpytí. Lily od ní dostala svatební šaty, ale jak stárla, připadaly jí moc prosté. V takových se přeci královna vdávat nemůže. Přála by si, aby je měla ve svatební den na sobě, tak by tam byla s ní, ale pro ni nic neznamenaly. Švadleny ve Francii pro ni šijí naprosto nové a ,hodné jejího postavení'. Její šaty tak zůstaly mne. Nikdy mi je nedala, ale bylo by uctivé, kdyby je o svatebním dni oblékla alespoň jedna z jejích dcer. Ale to se nestane. Jakožto jeptiška se vdávat nesmím. Zpovídám se jen bohu, nikoli manželovi. Takže ať už k Oliverovi cítím cokoli, musím ten cit v sobě pohřbít. A to hodně hluboko.
„Elo? Budeš na svatbě, nebo ti daly propustku jen na týden?" ptala se Brunela s pohárem červeného vína u rtů, které následně obrátila do svých úst.
„Jakže jsi to princeznu oslovila?" zeptal se nevěřícně Oliver, který seděl hned vedle mě. „Ona je princezna, takže jí nemáš co říkat zkratkou jejího křestního jména." V jeho přimhouřených očích se bleskla čirá zloba. Brunela zavřela pusu a nevěřícně na něj upřela zrak.
„Olivere, to je v pořádku. Brunelu znám od svých osmi let. Jménem mi říkala vždy, nemyslela to špatně," snažila jsem se uklidnit jeho narůstající výbuch vzteku.
„I tak. A proč Vás provokuje? Nezasloužíte si to,"
Než jsem stačila cokoli podotknout, vložila se do konverzace Anastázie: „Vy nemáte tušení, co všechno si tahle holka zaslouží," no, to byla rána pod pás.
„Všichni se uklidněte. Nechceme přeci zkazit našemu páru dnešní den, že ne?"
„Doufám, že s námi odjedete do Francie. Rád bych tam měl někoho, kdo se nezajímá jen o mého bratra,"
„Mluvíte o těch dívkách, kterých je plné východní křídlo?"
„Vidím, že informace se šíří velmi rychle. Ano, myslím je." Jak jinak.
„To je od Vás hezké, ale nevím, zda mne tam sestra bude chtít. Víte, že mezi námi jsou určité rozbroje."
„Veličenstvo," obrátil se k mému otci hrabě a mně málem zaskočila voda, které jsem se právě napila.
„Ano? Drahý hrabě," řekl s úsměvem otec.
„Doufám, že princezna Eleanor je pozvána na svatbu. Bylo by zvláštní, kdyby budoucí královnu nepodpořila celá rodina."
„Samozřejmě, že pojede do Francie. Na svatbě musí být celá rodina. Nejen její část." Usmál se na mě otec a já už věděla, že Lily z toho bude nadmíru nadšená. Nechtěla mě ani na zásnubách, takže jí tahle zpráva moc potěší.
ČTEŠ
Sesterská nenávist✔️
Ficção HistóricaJsem Elí. Tedy vlastně princezna Eleanor Sofie. Už skoro čtyři toky žiju ve španělském klášteře. Poslal mě sem můj otec potom, co se stalo. Ale já za to nemohla. A moje sestra mi to nedokáže odpustit. Přála bych si, aby všechno bylo jako dřív. A pak...