Sesterská nenávist✔️

Klášter

Eleanor

Kdyby tu se mnou nebyla Mabel, asi bych se zbláznila. Když jsem před čtyřmi lety přijela, provázela mě tu. Její rodiče zemřeli a teta jí dala do kláštera, protože sama měla pět dětí. Prý by se o další nedokázala postarat.

Byla jediná, která měla volný pokoj, takže jsem se do něj nastěhovala. A od té doby jsme nerozlučné kamarádky. Pomáhala mi přijmout nový život. Je to tu totiž úplně jiné. Zatímco na dvoře se neřeší nic jiného, než aby dívka neměla stejné šaty jako druhá, tady je zaveden stejnokroj. Musím přiznat, že ze začátku mi vadilo zakrývat si celou hlavu tlustou a neprodyšnou látkou, ale zvykla jsem si. Člověk si zvykne na ledacos. Jediné, na co si nemohu zvyknout, je pravidelné modlení.

Hned po příjezdu jsem si musela ostříhat vlasy. Měla jsem je husté, vlnité a dlouhé. Sahaly mi až pod lopatky, ale kudrdliny se tady berou jako znamení vzdoru, takže musely pryč. Teď je mám někam pod ramena a chráním si je jako oko v hlavě. Snažím se je zakrývat tak, aby nikdo nepoznal, že se mi znovu vlní. Čepec si proto nesundávám ani když jsme se sestrami sami. Vlasy jsou jedna z mála věcí, které jsem zdědila po matce. Kéž jí země lehká.

Tento klášter je nejpřísnější v celém Španělsku. Je tu dán přesný řád a pokud je jen malinko porušen, jste nepěkně potrestáni. Už několikrát jsem dostala rákoskou přes ruce, nebo jsem šla spát bez večeře. Tady nikdo neřeší, že jsem královské krve. Jsem jen další sestra. Ta má věděla moc dobře proč navrhla otci zrovna tento klášter. Chtěla abych trpěla. Tohle si ovšem musím nechat jen pro sebe, protože by to bylo bráno jako lež. Moje sestra by přeci nechtěla, aby její mladší sestřička trpěla. Jenže nikdo mou sestru nezná tak dobře, jako já.

Za ty čtyři roky jsem se naučila latinsky. Myslím, že pokud se odsud někdy dostanu, bude se mi to hodit. Také jsem se naučila větší disciplíny a poslušnosti, ale úplně zkrotit se nenechám. Problémy nechci, tudíž dělám vše, co řeknou, ale v soukromí si k tomu řeknu své.

„Sestro Eleanoro, pojď se mnou." vybídla mě jednoho temného, bouřlivého večera Matka představená.

„Omlouvám se Matko, ale sestry mne požádaly, abych jim pomohla v kuchyni s nádobím, počkala byste pár minut prosím?"

„Tato informace nepočká, Eleanoro. Běž do kuchyně a z dnešních povinností se omluv." takhle to bylo vždycky. Žádné hezké požádání. Slovo hlavní ženy bylo rozkazem. Nebyla k nám o moc hodnější než voják ke své kořisti.

Omluvila jsem se a následovala ji do kaple, která byla určena jen pro zvláštní příležitosti. Všude hořely svíčky a svícny. Ozvěna našich kroků se odrážela od stěn a skřípání dřeva, když si Matka sedla také. Zůstala jsem stát, protože jsem nevěděla, co se přesně stalo a nechtěla jsem ji dráždit ještě víc.

„Eleanoro. Víš, že se princezna Lilyana bude vdávat za francouzského prince?" zeptala se mě, jako kdybych s informací měla být obeznámena. Ale nebyla.

„Nevím," bylo jediné, co jsem se odvážila říci. Kaplí se rozezněla ozvěna, proto jsem ztišila hlas. „ale je to velmi šťastná novinka. Velmi jí to přeji." dodala jsem nakonec. Ta lež mě pálila v krku.

„Podle našeho pravidla nesmíte opustit prostory tohoto kláštera, pokud nám někdo z rodinných příslušníků nepošle žádost. Nikdo ti neposlal pozvánku na svatbu čí zásnuby?"

„Ne."

„Nepřijde ti to zvláštní?" Jo přijde, ale co s tím mám asi tak dělat?

„Možná se jen zatoulala po cestě." zkonstatovala jsem s nadějí v hlase.

„Myslíš? Já si zase myslím, že jsi je ponížila, a už tě u sebe na zámku nechtějí. Tvá sestra, tě tam nechce." podívala jsem se na ní vyplašeným pohledem. Ona té pomluvě věří?

„Myslela jsem, že té lži nevěříte." odpověděla jsem na nevyřčenou otázku s očima upřenýma na stěnu proti mně.

„Je jedno, čemu věřím. Jde o to, čemu věří on a jak v jeho očích vypadáš." klasický řecičky.

„Myslím, že v jeho očích vypadám stále stejně."

„A tebe to neděsí?"

„Je mi jedno čemu věříte. Já mám svědomí čisté." s těmito slovy jsem se otočila a vyšla z kaple, která se stále zmenšovala. Hned jak jsem byla z očí Matky představené jsem se dala do breku a ani nevnímala ty slzy, co se mi koulely po tvářích. Chtěla jsem jen být v bezpečí našeho pokoje. Pokoje, kde nikdo nevěří, že bych něco takového udělala.