Sesterská nenávist✔️

Elodie

Nicolas

Den před odjezdem. Nechápu, proč je tu takový zmatek. Sedím v komnatě a otevřenými dveřmi sleduji, jak tucet sluhů přenáší věci z jednoho místa na druhé. Tma se pomalu vkrádá do oken a já se opřu se svým pohárem vína hlouběji do pohodlného křesla. V krbu praská čerstvě přiložené dřevo a jeho síla prohřála celou kamennou místnost. Plameny se zrcadlí ve zlatém džbánu, který mám položený na stole naproti ohni a jsem zabraný do svých myšlenek natolik, že ani nevnímám zaskřípání vstupních dveří. Z myšlenek mě vytrhne až Sebastian, který si odkašlal. Věnoval jsem mu tázavý pohled.

„Princi, je tu lady Elodie. Prý jste pro ni poslal," oznámil mi a v hrudi mi poskočilo. Položil jsem již prázdnou sklenku na stůl a hledal správná slova.

„Ne. Neposlal jsem pro ni. Řekni jí, ať jde pryč."

„Ale no ne. Ty mě už nechceš vidět? To je mrzuté. Já čekala, že mě přivítáš s otevřenou náručí!" vplula elegantně do komnaty. Na sobě měla růžovou noční košili, přes ní černý, saténový župan a její mandlové vlasy byly stažené do drdolu.

„Slyšela jsi prince. Musíš odejít," zastavil ji ve dveřích.

„Ale no tak, nedělej divadýlko a pusť mě. Vím, že chceš, abych ti zpříjemnila večer." Řekla sladkým hlasem a mrkla na mě.

„Tak jí pusť." Promnul jsem si oči a zamířil k mé společnici.

„Tak vidíš. Teď nás nech s princem osamotě. Nebo nám chceš dělat společnost?"

„Ne. Myslím, že ji nepotřebujete. Veličenstvo." Uklonil se a zavřel za sebou dveře. Když místnost utichla, Elodie ke mně zamířila pomalými, táhlými kroky.

„Proč jsi přišla? Řekl jsem ti, že je konec."

„Snad si nemyslíš, že budu brát tvá slova vážně. Mě nebudeš říkat, co mám dělat," skousla si ret a zadívala se na mě svýma modrýma očima, které se na slunci třpytily až do světle zelena.

„Nevím, jestli ti to dochází, ale já se budu ženit."

„No a co? Vezmi si příklad ze svého otce, ten manželství neřeší. Vždyť to sám víš."

„Ano, ale já nechci být jako on."

„To nevím proč. Je to mocný, pohledný muž, který má co nabídnout."

„Když se ti tak líbí, proč ho nepoctíš svou návštěvou? Určitě by byl rád."

„A kdo myslíš, že mě sem poslal?" při těchto slovech mi ztuhl úsměv na tváři.

„On tě poslal za mnou? Proč?"

„Protože tě má rád a chce, aby ses ze zítřejší cesty nestresoval." Byla už nebezpečně blízko mých rtů. Lehce mi položila dlaň na zátylek a přitáhla si mě do polibku. Udělal jsem krok zpět, což jí vyvedlo z míry.

„Ale copak? Princ nechce společnost? Bylo by to poprvé. Až to řeknu holkám, nebudou my věřit." Na rtech jí pohrával úsměv, který mě lehce znervózňoval.

„Vyřiď otci, že se o mne bát nemusí. Nejsem nervózní a nepotřebuji rozptýlit. Mohla bys za sebou při odchodu pořádně zavřít dveře? Mám pocit, že mi poslední dobou špatně těsní." Požádal jsem jí o odchod a mezitím si nalil další pohár znamenitého vína.

„Nechovej se, jako bys to měl všechno vyřešené. Nedělej, že mezi námi nic není, nelži si do kapsy. Až tě ta tvoje princeznička omrzí, za kým půjdeš? Za mnou? Zcela určitě. Takže se ke mně začni chovat jinak, nebo na tebe po příjezdu nikdo čekat nebude."

„Fajn, tak nečekej. Mám tu spoustu jiných dívek, které na mě čekat budou. A kdo potom bude žádat o pozornost?"

„Předpokládám, že tvá žena." S těmito slovy se uklonila a zamířila ke dvoukřídlým dveřím, které vedly na chodbu. Zůstal sem nehybně stát z těch slov, která mi řekla.