Sesterská nenávist✔️

V paláci

Eleanor

Když jsme projížděli uličkami města abychom zastavili na nádvoří, většina obyvatel vylézala z domů a dívala se na neobvyklou situaci, která se kolem jejich domů děla. Jejich zvědavé oči bedlivě sledovaly každý pohyb a snažily se nakouknout do okének, které byly zakryté světle červenými záclonkami. Při pohledu na jejich zamyšlené tváře jsem se musela pousmát. Má společnice seděla u druhého okénka a sledovala situaci stejně bedlivě jako já.

Když jsme projížděly bránou, která vedla na nádvoří, zrychlil se mi tep. Svou rodinu jsem neviděla už skoro čtyři roky a hlavou my běhaly všelijaké myšlenky. Mylně jsem si myslela, že mě přivítají už u dveří. Kočár zastavil na štěrkové cestě a já měla srdce až v krku. Mladík mi otevřel dveře a zdvořile mi nabídl ruku, abych mohla bez problémů vystoupit v podpatcích na pevnou zem. Vklouzla jsem svou dlaní do jeho a snažila se o ladný výstup. Ale to bych to nebyla já, kdybych si nepřišlápla šaty. Lehce jsem škobrtla, ale rychle jsem našla stabilitu. Přímo přede mnou stoupala desítka schodů, na jejichž konci byl velký, zdobný vchod do zámku. Schody byly mramorované, a ačkoli venku bylo něco málo pod nulou, neležel na nich ani kousek ledu. 

Z dění jsem rychle usoudila, že Francouzi ještě nepřijeli, protože na nádvoří bylo mrtvo. Sem tam přeběhl nějaký sluha, ale jinak se nic většího nedělo. Přemýšlela jsem, jestli někdo vůbec ví, že jsem přijela, protože se ani netroubilo na hradbách, jak tomu bylo zvykem. Lokajové vyndaly z vozu naše zavazadla a rychle s nimi stoupaly do schodů, až zmizeli z dohledu úplně.

„Vědí, že přijedeme?" ptala se Mabel překvapeně, když přešla ke mně s malou kabelkou, kterou považovala za slavnostní.

„Ano, otci jsem to psala, ale možná na to zapomněl. Ale stejně jsem raději, že tu nejsou davy." Pousmála jsem se na ni a ona my úsměv opětovala. Připomenula jsem jí, že si má chytit šaty, aby si na ně nešlápla tak jako já před chvílí a vykročily jsme do paláce.

Vstupní hala byla stejně pompézní, jak jsem si jí pamatovala. Všude chladný mramor, který v tomto období nebyl zrovna vítaný, dlouhé sloupy, točené schodiště a milion dveří, které vedly do všech možných pokojů. Jak jsme, tak stály a dívaly se na vysoký strop nad námi, neuniklo nám šeptání, které se vinulo celou halou.

„Vypadá jako princezna Eleanor. Ale není ona v té Anglii?" divila se jedna ze služek, která aranžovala květiny a hlouček kolem ní jen přikyvoval.

„To nebude Eleanor. Princezna byla o hodně zavalitější a menší." Konstatoval muž v rohu, který se opíral o sloupek. Připadala jsem si tu jako cizí.

„Výsosti, jsme velmi potěšeni, že jste přijela." Přispěchal ke mě dlouhán a uklonil se. Nikdy předtím jsem ho neviděla, nebo jsem si ho už nepamatovala.

„I já jsem ráda, že jsem se mohla na pár dní vrátit domů. Toto je má společnice Lady Mabel," ukázala jsem na svou drobnou kamarádku, která stála po mém boku. Lehce se uklonila, jak jsem jí řekla.

„Velmi mě těší, Lady," potom se otočil ke mně, „Vaše komnaty jsou připraveny, Výsosti, následujte mne, prosím." Díky němu se šepot v místnosti ještě zdvojnásobil. 

Když jsme procházely chodbou, která vedla k mému pokoji, připojila se k nám drobná dívka, která byla tak v mém věku. Na sobě měla šaty typické pro služebnou, vlasy spletené do drdolu a hlavu sklopenou. Když jsme vešli do mé komnaty, uklonila se.

„Výsosti, toto je vaše služebná Gina. Doufám, že bude vše v pořádku a nebudou s ní žádné problémy." 

„Myslím, že si budeme rozumět," usmála jsem se na ní a opět věnovala pozornost dlouhánovi, „a vaše jméno?"

„Diego, má paní." 

„Dobře. Mohl byste prosím říct, ať Mabel připraví pokoj vedle mého?" Nastalo ticho.

„Dvorní dámy mají pokoje o patro níž. Toto patro je vyhrazeno jen pro královskou rodinu,"

„Já vím, ale chtěla bych Mabel mít po ruce. To tu není žádný volný pokoj?"

„Vedle vašeho je, ale ten byl přislíben princi Nicolasovi," špitla Gina, zatímco rozdělávala oheň v krbu.

„Myslím si však, že není zrovna nejlepší nápad dát jeho Veličenstvu pokoj mezi mým a sestřiným. Chápu, že budou manželé, ale není mi to moc příjemné." 

„Jistě, to chápu. Potom tedy dostane vaše přítelkyně vedlejší pokoj a prince uložíme jinam, že?"

„Ano. Je pravda, že i princezna Lilyana má své dvorní dámy hned vedle v pokoji. Proč by tedy naše princezna měla mít jiná pravidla?" ozvala se Gina a já ji byla vděčná, že se mě zastala.