Sesterská nenávist✔️

Tajemství vyzrazeno

Eleanor

To ráno bylo jiné, než všechna předešlá. Nikdo nás netahal z postele v sedm hodin, nikdo na nás nekřičel, nikdo po nás nic nechtěl. Stalo se to, čeho jsem se snažila celé čtyři roky vyvarovat. Všechny dívky zjistily, že jsem princezna. Nechtěla jsem aby to věděly, protože jsem nechtěla poslouchat tu smršť otázek, která mě dnes čekala. 

Tak ty jsi princezna? Co tu děláš? Musela jsi provést určitě něco strašného když tě sem král poslal. Jaké to je na zámku? Máte k snídani hodně jídla? Kolik máš komorných? Máš hodně šatů, určitě ano. Nechceš nám poslat nějaké šaty? Máš jich určitě přebytek. Proč jsi nenosila žádné šperky? Kolik máš pokojů? Určitě dost, abys nás tam ubytovala všechny, že?  Když teď odjedeš, vrátíš se? Jedeš se vdát? Jak vypadají princové? Pozveš nás na svatbu? Sundáš si čepec, až budeš doma? Kolik dívek tě češe?

Bylo něco po deváté ranní, když jsme společně s Mabel vstoupily do jídelny. Šeptání utichlo a všechny oči spočinuly na nás dvou. Přesně, jak jsem čekala. Mabel byly pohledy nepříjemné, pro mne ovšem tak známé, že jsem je přešla, vzala svou kamarádku za předloktí, a tím ji donutila k chůzi. Zastavily jsme se před našimi místy a posadily se. Oči nás nepřestávaly sledovat. Začínalo to být nepříjemné, a to nemluvím o Mabel, která upírala zrak do své misky mléka, kterou jsme každá dostávala k snídani. Vzala jsem si z ošatky kus čerstvého chleba a ukousla si sousto. Když dívky viděly, že jíme, začaly také.  Věděla jsem, že se dnes dojíme na večeři, takže i když jsme každá měla určené dva krajíce, jeden jsem nechala ležet v ošatce. 

„Už nemám hlad. Dáte si některá?" zeptala jsem se dívek, které upíraly zrak na kus jídla. Většina stydlivě odvrátila zrak, ale byly zde dvě, které se neostýchaly a kus si vzaly. Rozlomily ho napůl a ukously si sousto. Potom jakoby na něco přišly a vyděšeně se na mě podívaly. Všimla jsem si jejich úleku.

„Co se stalo?" zeptala jsem se jich jemně, abych je nevylekala ještě víc.

„Já...já se zapomněla poděkovat. Promiňte." No. Přesně toho jsem se chtěla vyvarovat.

„Ne, nic se nestalo. Neomlouvej se a nevykej mi prosím," snažila jsem se jí uklidnit a usmála se.

„Já jen, že se teď všechno změnilo. Teda, co se tebe týče."

„Já jsem pořád stejná, jako když jsme se první den potkaly. Noc se nezměnilo. Až to všechno skončí, vrátíme se a bude vše jako dřív." Ujistila jsem ji a doufala, že to bude pravda. Než stačila cokoli říct, za mými zády se objevila Matka představená.

„Tak dívky. Konec snídaně, ranní modlitba čeká. Šup, šup." Všechny jsme se vedly a uhladily si hábity.

„Vy dvě ne. Vy zůstaňte tady a připravte se. Nechci od krále poslouchat, že jsem Vám nedala čas se připravit. Kočár tu bude ve tři hodiny. Buďte připravené. A nezapomeňte si stáhnout vlasy do drdolu. Pokud nebudete mít čepce, musíte mít stažené vlasy. Ale to vy víte, že?" Nečekala na odpověď, prostě odešla.

Na hodinách odbíjely dvě hodiny, když jsme vykročily z komnaty vhodně oblečené a s vlasy do perfektně uhlazených drdolů. Mé kroky mířily na hřbitov, kde jsem chtěla pozdravit svou maminku a dát jí na náhrobek nový svazek květin. Sandra mi slíbila, že se o její hrob bude starat, dokud se nevrátím. Za to jsem jí byla opravdu vděčná.