VLNY NÁS ODNESLY

>>donesl mě a hodil na postel<<

    Vyzdvihl se na okno a prolezl dovnitř. Stál uprostřed místnosti a přišlo mi, že se pořád trochu stydí, protože nevěděl co má úplně dělat a očividně ani, jak se ke mně chovat. Pak ale uviděl můj deník, kde jsem měla jen tužkou načrtnutý jeho portrét. 

    ,,Počkej, počkej, co to máš?" rychle se natáhl na mojí postel, aby si mohl vzít deník, ,,To jsem byl já?" Já jsem bleskurychle blok sebrala a schovala ho za záda.

,,Nee, nebyl." nervózně ze mě vypadlo.

    Usmála jsem se na něj. On vstal a pomalu šel ke mně. Pořád jsem měla deník schovaný. Začal se šibalsky smát a řekl mi: ,,Ukaž mi ho!" 

    ,,Neee." Uskočila jsem na postel a deník pořád držela v rukách, pak jsem utíkala do kuchyně, oběhla jsem stůl, přeskočila židli, běžela jsem přes obývák směrem do koupelny, on pelášil za mnou. Celou domu jsem vtipně křičela a smála se a on to samé. Chtěla jsem za sebou zavřít a zamknout dveře, ale nestihla jsem to. Toby chytil kliku do své ruky a svižně dveře otevřel. Lekla jsem se a vykřikla jsem. Pak jsem se zase smála, ale došlo mi, že jsem v pasti. Za žádných okolností jsem však neměla v plánu mu ten blok ukázat. 

    Toby najednou stál přede mnou, zabouchl a šibalsky se na mě podíval. Naše koupelna obsahovala jen malý záchod s ještě menším umyvadýlkem, dále sprchový kout v rožku a jedno zašpiněné zrcadlo. Pomalu krůček po krůčku se plížil ke mně. Ustupovala jsem. Má záda pocítili studenou zeď za mnou a mě došlo, že už nemám kam couvat. Polkla jsem. Došlo mi v jaké jsem momentálně situaci a byla jsem hodně nervózní a nejistá. Přece jenom ho znám jenom chvíli a vůbec nevím, co od něho můžu čekat. Najednou se tvářil drsně, dělal ze sebe frajírka, kterým ale nebyl. Byl to spíš takový cukroušek, ale tahle jeho druhá stránka se mi také moc líbila.

    Svojí pravou ruku si opřel o zeď vedle mé hlavy. V ten moment už byl jen pár centimetrů ode mě. Mrkla jsem po jeho žílách, taky jsem si všimla jeho upleteného náramku z bavlnek. Uvědomil si, že nevěnuji pohled jeho očím, atak mi druhou rukou nadzvedl bradu tak, že už mě přinutil se na ně dívat. Zkousla jsem si ret. Cítila jsem ten nejistý pocit. Tvářila jsem se vážně, ale uvnitř jsem byla nervózní. Blok  jsem měla stále za zády schovaný kdežto..

    Nečekal dál a políbil mě. 

    Aaaa, těšila jsem se na to. Chtěla jsem ještě víc, jako to bylo včera, ale on přestal, takže z toho byla v podstatě jen delší pusa. Ale proooč, tohle mě tak baví, jeho rty chutnají jako bílá čokoláda, jsou sladké a já potřebuji tenhle pocit, tuhle chuť, ty rty, JEHO zažít ještě víc. 

    ,,Na všechno hezky pomalu" zašeptal mi do ucha..

    Jeho dech mě úplně omámil a zašimral na krku, že jsem zavřela oči. Potom jsem se na něj usmála a přikývla. Má pravdu, času je dost. A musím uznat, že se mi líbí, když si se mnou takhle hraje. 

    Pomalu odstoupil a odešel do obýváku. Hned jsem šla za ním. Otevřela jsem dveře a zavřískala: ,,Aaa" do toho jsem se začala smát, ,,Nech mě! Pusť mě!" Ten blbeček si na mě počkal a čekal až půjdu za ním. Přehodil si mě přes rameno a držel mi nohy. Ať mě pustí! Teď hned! Ten jeden! Smála jsem se a bouchala mu pěstmi do zad, ale nebylo cesty zpět. A nejhorší bylo, že mi vypadl blok s jeho kresbou! Už jsem ho nedržela! Ne ne ne ne, nesmí to vidět. 

    Klidně bych mu tu kresbu ukázala, ale jedině v tom případě, že by už byla hotová, takhle by to teda nešlo. Nesmí ji teď vidět. Nesnáším a celkově to prostě vůbec nemám ráda, když jsou lidé zvídaví, ráda tvořím, kreslím, snažím se přijít na nové věci, ale pokud nemám výsledek, tak za žádných okolností nechci, aby to někdo viděl. 

    Donesl mě do mého pokoje a hodil mě na postel. Okamžitě jsem vystřelila pro ten deníček, ale Toby byl bohužel rychlejší. Aaah, jak já ho nesnáším. Blok zvedl ze země a já mu nahlas a zřetelně řekla: ,,Dej mi to!"

    ,,Ne." 

    Najednou jsem zaslechla klíčky a hned po té odemykání dveří. 

 Ztuhla jsem.

    A jsme v prdeli!

Ahojkyyyyyy, vítám vás u nové kapitolky. Jak myslíte, že to dopadne? Za 5 dní se to dozvíte, tak se mějte, užívejte života a papaaa.