Ztracená slunečnice | Stein27

8. Vždycky

,,Dřív jsem chodila spát se slzami v očích, nevěděla jsem jak dál, nebavilo mě to tady-na tomhle zasraným a nespravedlivým světě, který se pro mě stal najednou hezkým. Jen díky tobě. Miluju tě, Péťo. “

--

Jelikož už bylo pozdě, Péťa se rozhodl jet domů, šla jsem ho doprovodit na vlakové nádraží. (p.a. vím, že v Telnici nejsou koleje, ale dělejme, že ano) Čekala jsem tam s ním i na jeho vlak, který přijel za deset minut. Rychle jsme se obejmuli a rozloučili.

,,Dnešek jsem si moc užila." oznámila jsem Péťovi, který už nastupoval do vlaku. Všimla jsem si nějakých holek, které na mě házely vražedné pohledy, nad čímž jsem se zasmála.

,,Já taky, kočičko." zakřičel na mě nazpět a zmizel. Po chvíli jsem viděla jeho tvář v okně kousek ode mě. Šla jsem k němu blíž, aby jsme se mohli rozloučit ještě jednou. Chvíli jsme si ještě povídali a potom se vlak rozjel. Zamávali jsme si a když už byl vlak za obzorem, šla jsem domů. Když jsem byla na odchodu z nádraží ty dvě holky mě zatáhly za roh, kde na mě začaly řvát.

,,Co si jako myslíš ty kurvo?" zakřičela jedna z nich, mezitím co mě držela u zdi pod krkem.

,,Petr je náš!" zařvala ta druhá a přiblížila mi její obličej k mému. Nevím, co to bylo zač, ale nezdálo se mi to. Bála jsem se strašně moc i přes to, že mi nemohly nic udělat, což jsem poznala z jejich křehkých postav. Netušila jsem, co se jim hodilo k hlavě, když si přivlastňovaly Petra, který je mým přítelem. Možná v tom všem hrál svou roli alkohol či jiná návyková látka.

,,A na to jste přišly jak? Péťa je jedině můj!" snažila jsem se zakřičet nazpět i když to moc nešlo, kvůli ruce jedné z nich na mém krku. Věděla jsem, že mě jen tak nepustí, snažila jsem se křičet, ale marně. Někde za nádražím, kde před chvílí odjel jeden z posledních vlaků mi není pomoci. Nikdo nikde nebyl.

,,Co jsi s ním jako dělala?" zařvala poměrně vysoká blondýna.

,,To je snad moje věc!" odsekla jsem nazpět a zadržovala pláč.

,,To teda není, mluv!" tentokrát na mě zařvala středně velká černovláska. Bála jsem se. Moc.

,,Je kurva! A pusťte mě!" zakřičela jsem na ně a začala se cukat.

,,Až řekneš, co si s ním dělala!" začala mě vydírat ta vyšší.

,,Co vás to vůbec zajímá?" zeptala jsem se a z očí mi začla téct jedná neposlušná slza, kterou jsem nedokázala udržet.

,,To bys ráda..." ani nestihla doříct větu a ozval se mě velmi známý hlas. Obě najednou zpozornily.

,,Kurva pusťte ji doprdele!" uslyšela křik, který se blížil sem.

Když sem můj zachránce došel, obě ode mě odtáhl a opřel je o zeď, kde je držel pod krkem, stejně jak oni mě. Ty holky od sebe byly tak metr a když na ně začal řvát, co dělají, jen jsem stála opodál a z hluboka dýchala. Po chvíli je pustil a pohrozil tím, že pokud se mě ještě někdy dotknou, že to zopakuje, ale horším způsobem. Když ty děvky odešly, přišel ke mě a obejmul mě.

,,Martine, co tady děláš?" snažila jsem se vyslovit nějakou smyslu plnou větu.

,,Jsi v pořádku?" začal se mě vyptávat a odtrh se ode mě.

,,Jo, asi jo, ale co ty tady?"

,,Chtěl jsem se rozloučit z Petrem." odpověděl.

,,Ten už odjel. Jak si poznal, že jsem za nádražím?" položila jsem mu další otázku.

,,Myslel jsem si to, ach jo." řekl lehce smutným tónem.

,,Mám přece tvojí polohu. Říkal jsem si, co by jsi dělala tady, takže jsem sem hned běžel." po chvíli ticha mi odpověděl.

,,Zachránil si mě, děkuju, bráško." poděkovala jsem mu a znova ho obejmula.

,,Nemusíš děkovat." řekl a dal mi jemnou pusu do vlasů.

,,Vždycky tady pro tebe budu." promluvil znovu.

,,To já pro tebe." odpověděla jsem mu.

,,A fakt jsi v pořádku?" starostlivě se mě už po několikáté zeptal.

,,Ano." odpověděla jsem mu.

,,Řekneme to někomu, nebo si to necháme pro sebe? Všichni by se akorát vyptávali."

,,Pro sebe, nechci to s nikým řešit."

,,Já to věděl, že se rozhodneš takhle." řekl a oba jsme se zasmáli. Cestou domů jsme začli do Mc'Donaldu. Prý aby jsem se odreagovala, což bylo od Martina hezké. Dala jsem si kuřecí nugetky s hranolkama a Marťa si dal nějaké Mc'Menu. Když jsme došli domů, pozdravili jsme mamku, která se chystala do práce a oba jsme šli do pokoje. Napsala jsem si s Péťou a potom jsem šla za Martinem, protože jsem neměla co dělat.

,,Čau" otevřela jsem bez klepání dveře a s úšklebkem Martina pozdravila.

,,No nazdar, streamuju." pozravil mě nazpět a začal se smát.

,,Aha, tak to já zase jdu." Tak tady jsem neuspěla.

,,Klidně tady buď." nabídl mi a zvedl se, aby mi mohl přinést druhou židli ke stolu. Sedla jsem si na ní a pozorovala celý stream. Nemluvila jsem, až do té doby, než se na monitoru neobjevila otázka ,,Vy spolu chodíte?"  To mě donutilo se pousmát a odpovědět na ni.

,,Ne, já jsem Martina sestra." řekla jsem směrem do kamery. Marťa se jen zasmál.

,,Já už půjdu." oznámila jsem Marťovi.

,,Tak čau."

,,Pá." řekla jsem a odešla rovnou směrem do koupelny, kde jsem si začala napouštět horkou vanu. Dala jsem do ní pěnu a než se stihla vana napustit, odlíčila jsem si tu trochu make-upu, který jsem měla už od rána. Když se voda napustila, sundala jsem si všechno oblečení a celá jsem se ponořila do vody. Vylezla jsem asi po hodině, když už začala být voda studená a mě to bylo už jemně nepříjemné. Usušila jsem všechny kapky, co ztékaly po mém těle a oblékla jsem si dlouhé tričko ve kterém jsem spala. Dala jsem si na obličej pleťovou masku, lehla si do postele a šla si číst knížku. Po dvaceti minutách jsem si masku šla sundat, když jsem si sušila obličej, tak se po celém domě rozezněl zvonek. Kdo to je takhle pozdě?

--

tuhle kapitolu mám napsanou už dlouho a nejsem s ní vůbec spokojená, takže se moc omlouvám 🤍🌻 jinak muzete se podivat a profil, kde je moje druha knizka, budu rada, kdyz si ji prectete 🌻🤍
vidime se u dalsi kapitoly, paa! 🤍🌻