Ztracená slunečnice | Stein27

9. Překvapení

Po dvaceti minutách jsem si masku šla sundat, když jsem si sušila obličej, tak se po celém domě rozezněl zvonek. Kdo to je takhle pozdě?

...

Z vedlejší místnosti, tedy Martinova pokoje, jsem uslyšela jen, jak se brácha snaží co nejrychleji ukončit stream a s domněnkou, že zvoní Sára jsem to dál neřešila. Když se ale zvonek rozezněl po domě podruhé a Martin stále nešel, rozhodla jsem se, že půjdu otevřít já. Sešla jsem schody a namířila jsem si to ke vchodovým dveřím. Vzala jsem si na nohy nějaké úplně náhodné boty, jejichž velikost nebyla té mé ani trochu podobná a otevřela dveře. Místo dívky menšího vzrůstu s dlouhýma hnědýma vlasy- jak původně očekávala... jsem spatřila vysokého chlapce v černém oblečení a s kšiltovkou, která mu zakrývala jeho stříbrné vlasy.

,,Co tady děláš?" zeptala jsem se ho a okamžitě ho s radostí obejmula.

,,Jdi se obléknout, šup." přikázal mi a já absolutně nechápala proč. Venku už byla tma a já jsem se chystala jít spát- doopravdy mě nenapadlo, že někam půjdu, nebo pojedu s Péťou.

,,Jedeme na výlet." poznamenal a já už běžela po schodech do mého pokoje a Petr za mnou. Jelikož bylo ještě stále léto a teplo i v nočních hodinách- vzala jsem si na sebe krátké kraťasy a velkou světle modrou mikinu. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku a na krk si dala řetízek, který jsem dostala k narozeninám od Martina. Když jsem vyšla z pokoje a následně se ocitla na verandě, kde už stál i Martin- zeptal se mě.

,,Připravená?" a u toho se tak trochu ďábelsky usmál, jak kdyby mi měli něco provést. 

,,Jo." odpověděla jsem s úsměvem. Nasedli jsme do Martinova auta, které samozřejmě řídil on sám. Jeli jsme směrem na Prahu, kde jsme vyzvedli Sáru. Celou cestu jsem se snažila z kluků a Sáry dostat, kam to jedeme. Ani jeden z nich mi to nechtěl říct. To snad není možné, já snad umřu nedočkavostí, ach. Byla jsem strašně moc zvědavá. Zajímalo mne, co si na mě vymysleli. 

,,Je tohle to o čem jste mluvili předtím v Martinově pokoji a nikdo mi nechtěl říct téma, která jste probírali?" zeptala jsem se rychle a z mého hlasu byla slyšet nedočkavost. 

,,Jo." řekl mi Péťa a chytl mě za ruku, což nebyl problém, jelikož seděl vedle mě. Všimla jsem si jak Sára a Martin, kteří obsadili přední sedačky, kývli hlavou na souhlas. 

,,A už tam budeme?" zeptala jsem se.

,,Jak dlouho ještě pojedeme?" začala jsem je bombardovat mnoha otázkami.

,,Kam jedeme?" položila jsem další otázku.

,,Ne." řekl Martin odpověď na mou první otázku. 

,,Chvíli." odpověděla Sára. 

,,To je tajemství, ale bude se ti to líbit." zašeptal mi Péťa nakonec naschvál do ucha, aby se na mém těle objevila husina, což se mu povedlo- ostatně jako vždy, když z jeho úst vyjde tichý hlásek, který směřuje k mému uchu. Blížili jsme se čím dál, tím blíž do Prahy 7 a já už pomalu začínala tušit, kam jedeme. 

,,Můžu hádat?" zeptala jsem se všech.

,,Proč ne?" řekl Martin.

,,Tak povídej, co si myslíš." řekl Péťa s úsměvem a společně s ním se zasmála i Sára s Martinem. 

,,Nepořádá se něco ve stromovce?" zeptala jsem se.

,,Nějaká venkovní noční party?" dodala jsem k tomu a šibalsky se zatvářila.

,,Ne, můžeš ale hádat dál." řekla Sára. Sakra! Moje domněnka mi zrovna dvakrát nevyšla, ale i přes to jsem to zkoušela dál. Prahu 7 moc neznám- nevím, co všechno tam je.

,,Jedeme do Holešovic? Na to výstaviště." zeptala jsem se znovu. 

,,Ne." odpověděli kluci naráz.

,,Tak já nevím, neznám to tam." řekla jsem mírně poklesle, ale i přes to jsem byla neuvěřitelně moc zvědavá a natěšená.

,,Už tam budeme." řekl Martin a hlavou mi naznačil, aby jsem se podívala z okýnka. O můj bože. Díky tomu co jsem teď mohla spatřit jsem se cítila jako malá pětiletá holka, která si prohlížela z auta každé světýlko co bylo připevněné na kolotočích a dalších atrakcích. Na pouti jsem párkrát byla, ale to jen za denního světla, což rozhodně nevypadalo tak úchvatně jako teď. Martin zaparkoval na volné místo a všichni začali vystupovat- v plánu jsem to měla i já, ale můj plán přerušila Petrova slova.

,,Počkej princezno." dal mi pokyn a jako správný gentleman mi šel otevřít dveře. Jakmile jsem vystoupila pod různobarevné světla- Péťa mě silně obejmul a poté mi dal velkou a sladkou pusu. Nedokázala jsem popsat moje nadšení a pocit toho, že mám vše, co k životu potřebuji. Vešli jsme do brány rovnou k pokladně, kde jsme si koupili lístky, aby jsme mohli jít do toho barevného ráje. Chodili jsme od atrakce k atrakci, byli jsme jak na menších, tak i na větších. Užívala jsem si každou minutu, co jsem mohla být na tomhle úžasným místě s těmi nejlepšími lidmi. Občas se někomu z nás zamotala hlava, ale naštěstí se nikomu z nás neudělalo tak špatně, aby jsme museli jet domů dřív, než měli ostatní v plánu. Bylo to nádherné překvapení a musím říct, že se jim to povedlo naplánovat fakt perfektně a jejich cíl-udělat mi radost, se povedl a to moc. Nesmím se samozřejmě zapomenout zmínit o růži a plyšovém méďovi, kterého mi Péťa vystřelil. Nakonec jsme si nechali ruské kolo, které bylo velkou dominantou celé Matějské pouti. Já s Petrem jsem seděla v jedné kabince a Sára s Martinem v jiné. Když jsme začali stoupat- náš výhled na noční Prahu byl stále krásnější a krásnější. Když jsme byli co nejvýše to šlo, s Péťou jsme se k sobě naklonili a propojili naše rty. Přísahám, že mi nikdy nebylo lépe, jako bych zapomněla na mé dřívější záchvaty pláče kvůli Matyášovi, Tátovi, který od náš odešel, smrti babičky a dalším mnoha temným věcem, které mě provázeli několik let mým životem. Mým živote, který jsem si za pár týdnů tak moc oblíbila i přes to, jak moc jsem ho dřív toužila ukončit a jak moc jsem ho předtím nesnášela. Tohle je ale minulost- špatná minulost a my žijeme přítomností, do které jsem se zamilovala stejně jako už dříve do Petra. 

Už jsme seděli v autě na cestě domů, kam se mi popravdě vůbec nechtělo, protože jsem tamto místo doopravdy opouštět nechtěla. Můj smutný obličej při odjezdu ale vyměnil úsměv, když jsem se dozvěděla, že bude Petr do oběda u nás. Tohle mi to celé překvapení udělalo mnohem krásnější, než bylo a to jsem si myslela, že už to víc nejde.

,,Všem vám moc, moc děkuju. Neuvěřitelně jsem si to užila. Mám vás ráda a znamenáte pro mě fakt hodně." řekla jsem a u toho se usmála od ucha k uchu, protože jsem se cítila fakt dokonale. Nikdy jsem nikomu žádná taková krásná slova neřekla, když nepočítám Péťu.

,,Nemáš za co, princezno." řekl mi Petr a políbil mě. 

,,Přesně tak." řekl Martin se Sárou zároveň. 

Když jsme přijeli před dům, Martin zaparkoval jeho auto a my vystoupili. Hned co jsme si sundali boty, jsme všichni namířili do koupelen a poté do pokojů. Lehla jsem si do postele a jediné co si dál pamatuji je, že si Péťa lehal spokojeně ke mně- potom jsem usnula. Vsadím se, že jsem i při spánku měla úsměv na tváři.
--
AHOJKY 🤍🌻

Další kapitola je na světě, omlouvám se, že jste tak dlouho čekali. Kdy bude další vůbec netuším, máme toho do školy hodně. 🌻🤍

Snad se kapitola líbí, budu ráda za veškerou podporu a názor 🤍🌻