Ztracená slunečnice | Stein27

3. Návrat domů

,,Já to vím, že na mě celou dobu koukáš, rozhodně si nemysli, že budu jedna ze sta, jasný?" štěkla jsem na něj.

,,Mysli si o mě co chceš" řekl tiše... donutilo mě to se zamyslet nad tím, jak to myslel a co tím chtěl říct...

~~

Včera jsem byla unavená, takže jsem usnula brzy, ale nejspíš jsem byla jediná. Vyspala jsem se dobře, protože se mi zdál krásný sen a po dlouhé době jsem se probudila s úsměvem na tváři. Rozhodla jsem se, že si půjdu po tomhle krásném probuzení zaplavat. Po včerejší zkušenosti jsem ale ani za Martinem nešla, stejně určitě spal. Potichu jsem se převlékla do plavek, aby jsem nevzbudila mamku, vzala si ručník s dekou a vydala se krátkou cestou po schodech na pláž. Bylo krásně, miluju ranní zář slunce. Pomalu jsem lezla do vody, která byla příjemně studená a plavala směrem k menšímu ostrovu. Tuhle chvíli jsem si užívala, byla jsem tam sama , všude ticho a ranní klid. 

Doplavala jsem na ostrov a sedla si ke břehu, jen tak jsem měla namočené nohy ve vodě, zavřené oči a přemýšlela o tom, proč se se mnou rozešel. Však mi k tomu nedal žádný rozumný důvod. Věřila jsem mu a milovala jsem ho. Tak neuvěřitelně moc mi chybí. Čekám, jestli se nevrátí, ale pochybuji... Chtěla jsem moje myšlenky přerušit broukáním tracku od Martina Milion vět. Nakonec se mi to povedlo. Oči jsem nechala furt zavřené a jen si užívala mnou tvořenou melodii. Ten track se mu povedl, je můj oblíbený.

Když jsem si ho dobroukala otevřela jsem oči a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Donutilo mě to si oči promnout a doufat v to, že je to jen sen... špatný sen. Nebyl. Můj pohled na stříbrnou hlavu, která se vynořila z vody, byl reálný. Samozřejmě, že to byl Petr. Přibližoval se docela rychle a já nevěděla co dělat, přece nemůžu jen tak utéct, když mě už určitě viděl. Bylo by to trapné, takže mi nezbývalo nic jiného než se uklidnit a přežít jeho přítomnost. 

,,Čau, co ty tady tak brzo?" poudravil mě a u toho se zašklebil. Hned co vylezl z vody, tak si sedl kousek ode mne.

,,Č-čau." pozdravila jsem ho také a ignorovala jeho otázku, protože jsem věděla, že tady není náhodou. Stejně je tady kvůli Martinovi.

,,Spíš co tady děláš ty?" zeptala jsem se ho hnedka, než stihl říct něco dalšího a zazubila se. V hlavě jsem začala zase přemýšlet o té včerejší větě, kterou jsem od něj vážně nečekala.

Sklopil hlavu a spustil ,,Vzbudil jsem se brzo a nemohl usnout a když jsi šla k pláži, tak jsem zrovna koukal z okna" Mezi další jeho větou bylo trapné ticho. Moc jsem mu to nevěřila a začala se červenat. Tahle situace mi nebyla příjemná, ale zlepšilo se to tím, když chtěl dopovědět svojí odpověď.

,,Neměl jsem co dělat, Martin ještě spal a já ho nechtěl budit, naopak to co jsem chtěl a stále chci je usmířit se s tebou." Mluvil stále tišeji a tišeji. Do hlavy se mi dostalo snad milion myšlenek o tom, jaký Petr asi doopravdy je. Nechápala jsem co se děje, zmátlo mě to. 

,,Sice často zlobim, ale nejsem vůbec zlej." dodal tiše a oba jsme se nad jeho větou něžně pousmáli.

,,Jo, to já chci taky." Zamumlala jsem. Bože můj, co jsem to řekla? Je to člověk kterého nesnáším.

,,A mimochodem... mám to podobně." řekla jsem skoro šeptam a zazubila se.

,,T-takže jsme v pohodě?" řekl a podíval se na mě. Nejspíš nečekal, že moje odpověď bude taková. Popravdě jsem to nečekala ani já.

,,Tak jo." absolutně jsem nechápala situaci a podívala jsem se na něj taky. Váhala jsem, ale ten oční kontakt a pohled do jeho modrých očí stál za to. Má moc krásný oči, téměř hned jsem na něj změnila názor. Nechápu, jak to udělal, byla jsem prostě a jednoduše okouzlená. Ne, nemůže to tak být, akorát by mi ublížil, jako všem holkám co měl. Rychle jsem odtrhla můj pohled a začala hledět do moře. Petr byl ticho stejně jako já. Přisunul se ke mě trochu blíž, což mě překvapilo a já se začla zase červenat. Sakra, co mám dělat?  Potřebuju ukončit tuhle chvíli. Je to pro mě nepříjemné a trapné.