Ztracená slunečnice | Stein27

4. Minulost

Když jsem si lehala do postele s úmyslem si odpočinou, tak mi zazvonil telefon. Kdo to může sakra být?

~~

Neznáme číslo? Opravdu jsem netušila, kdo to může být. Telefon jsem nakonec nezvedla, i přes to že jsem byla zvědavá. Neměla jsem na to náladu, byla jsem unavená.

Převalila jsem se zpět a snažila se usnout. Do prdele zase?! Kdo mě furt shání? Telefon jsem vzala a z něj se ozval Petrův hlas. V tu chvíli jsem se cítila provinile.

,,Ahoj Lucko, děje se něco?"

,,Ahoj. Jezusky, promiň. Ne nic." řekla jsem s lítosti v hlase.

,,Chtěl jsem se na něčem domluvit." Spustil.

"Povídej Péťo." přerušila jsem ho.

,,Nechceš zítra něco podniknout, princezno?" tiše jsem se zaradovala. Musím říct, že to oslovení se mi fakt zamlouvá.

,,Tak jo, můžeme." řekla jsem s radostí.

,,Domluvíme se tedy zítra, jo? Teď už utíkej spinkat, zníš strašně ospale." Asi to jde poznat no.

,,Ano, dobrou noc." nevím, proč jsem to řekla, když bylo tak půl sedmé.

,,Dobrou noc a sladké sny, Luci." řekl a zavěsil telefon. Po chvilce jsem se ponořila do říše snů.

~~

~Ráno~

Vzbudila jsem se a jelikož se mi nechtělo ještě vylézt z postele, tak jsem se rozhodla napsat Petrovi. Myslela jsem si, že bude ještě spát, ale opak byl pravdou. Na mou zprávu odpověděl do pár vteřin, čemuž jsem se doopravdy divila.

SMS

lucie.albrechtova: Dobré ráno, tak co tedy podnikneme?

27wolfstein: Co by jsi chtěla ty?

lucie.albrechtova: Můžeme jít třeba do kina

27wolfenstein: To by šlo, platím!

lucie.albrechtova: Péťo, ach... Tak v 11:30 v parku?

27wolfenstein: Jojo, myslíš ten před tvojí školou?

lucie.albrechtova: Ano. Tak se budu těšit, zatím.

27wolfenstein: Já taky, princezno.

KONEC

Vážně jsem si domluvila sraz s Petrem Adámkem v parku před školou v 11:30? Ne, já tomu nevěřím, ještě pár dní zpátky jsem ho nesnášela a teď jsem asi zamilovaná.

Obula jsem si boty, vzala klíče a zamkla, protože jsem byla ráno doma sama. Autobus jsem stihla akorát. Koupila jsem si lístek a sedla si na své oblíbené místo. Vystoupila jsem na zastávce u parku. Bylo 11:20 takže jsem měla ještě chvilku času. Rozhodla jsem se jít koupit něco k jídlu. Koupila jsem jedny brambůrky a džus. Šla jsem si sednout na volnou lavičku a čekala na Péťu. Těšila jsem se, ale zároveň jsem byla strašně nervózní. Už jde. Řekla jsem si, když jsem viděla stříbrnou hlavu s úsměvem blížící se ke mě. Moje srdce bilo jako o závod, moje nervozita s každým jeho krokem stoupala. Petr už došel k lavičce a já si stoupla, aby jsme se mohli obejmout.