Ztracená slunečnice | Stein27

7. Miluju tě!

Zavřela jsem dveře a posadila se vedle Péti, který si mezitím stihl sednou na postel. Zadívala jsem se do jeho očí a on mě v tu ránu začal líbat.

...

Sedla jsem si na něj obkročmo a začala jsem se mu přehrabávat v jeho stříbrných vlasech. Jeho ruce byly na mých bocích. Naše jazyky se proplétali a polibky byly čím dál, tím víc vášnivější. Nebylo to nic něžného. Ty emoce, které jsme se vybíjeli na rtech toho druhého, byly tak silné. Nikdy jsem z žádných polibků necítila takovou energii, jako teď z polibků od Petra. Cítila jsem z něj takovou lásku, jako ještě nikdy z nikoho. Petr je speciální, má tak velké srdce a já jsem si teď naprosto jistá, že jsem zamilovaná a už není cesty zpět. Zarazila mě ale myšlenka, že to může být jen kvůli alkoholu, který Petr pil a proto jsem si furt stála za mým už dřívějším názorem 'dát tomu čas'. 

Stejně jak všechno ostatní skončila i tahle naše chvilka, při které jsem si toho uvědomila tak mnoho. Potřebovala jsem totiž na záchod a kvůli tomu jsem se nuceně od Péti odtrhla a opustila pokoj. Šla jsem chodbou kolem Martina pokoje z kterého jsem slyšela vzdychání, nad čímž jsem se pousmála a zakroutila hlavou ze strany, na stranu.

Když jsem se vrátila zpět do pokoje spatřila jsem Petra, jak zkoumá mé obrázky, které jsem měla položené na stole. Stoupla jsem si za židli, na které seděl Péťa a ruce jsem mu položila na ramena. Do vlasů jsem mu dala něžnou pusinku a ramena mu začala masírovat.

,,Co zkoumáš?" zeptala jsem se a usmála se.

,,Jsi šikovná. Fakt strašně moc, líbí se mi to." věta, kterou mi právě řekl, mě zahřála u srdíčka.

,,Děkuji." poděkovala jsem a začala hledat můj nejpovedenější obrázek bílého kocoura.

Když jsem ho našla, rozhodla jsem se ho Péťovi věnovat, protože vím, že bílého kocoura má a můj výtvor by se mu mohl líbit.

,,Ten si vezmi, je přímo jak pro tebe." sedla jsem si mu na klín a ukazovala na obrázek.

,,Kočičko, to je nádherné, moc děkuju, vystavím si to nad televizí a pokaždé, co se na něj podívám-pomyslím na tebe." oči se mu rozzářili  a usmál se na mě.

,,Není zač, zasloužíš si to."

--

Petrovi v se v očích odráží červené světlo a usmívá se na mě tím jeho ďábelským úsměvem. Myslí si, že mu to teď vyjde?  Dovolím mu to? Jsem připravená?  V hlavě mám milion otázek o tom, jestli je ten pravý a jestli bych to vůbec zvládla. Petr mě vzal do náruče a položil na postel. V očích mám strach a bojím se toho, co se stane. Chci? Ne!
Jakoby mě Petr vyslyšel. Jeho ďábelský úsměv mu rázem zmizel z tváře, skočil za mnou do postele, přikryl nás dekou a řekl.

,,Pojď se mazlit." jakoby mi spadl kámen ze srdce. Nic jsem neříkala, jen jsem se k němu přitulila a i přes to, že mi vždy trvá strašně dlouho než usnu, jsem po chvíli usnula. Nebylo pozdě, ale v jeho přítomnosti se mi leželo tak skvěle, že jsem se ponořila do říše snů téměř hned.

Vzbudila jsem se v posteli sama. Trochu jsem zasmutněla a jelikož jsem byla zvědavá, kam Péťa zmizel, vstala jsem z postele, trochu se upravila a šla omrknout dům. Nikde jsem ho nemohla najít, byla jsem skoro všude, jen ne na půdě, ale co tam by Péťa dělal. Jako téměř poslední místnost mi zbyl Martinův pokoj, kam jsem prvně neplánovala jít, protože jsem nevěděla, jestli Marťa a Sára spí a nechtěla jsem je budit. Ale i přes to jsem bez váhání otevřela dveře a spustila.