Ztracená slunečnice | Stein27

6. Party

,,Péťo?" ozval se po celém bytě ženský hlas.

~~

,,Pojď." řekl mi a usmál se. Nevěděla jsem, jak to myslí, ale poslechla jsem ho.

Celá napjatá jsem se zvedla a následovala Petra po cestě do kuchyně. Uviděla jsem u kuchyňské linky od pohledu sympatickou a lehce starší paní, jak vyndavala z tašky bábovku.

,,Mami, s radostí ti představuju Lucinku. Zatím mojí kamarádku." oznámil mámě a při tom se usmíval, jako sluníčko. Má krásnou mamku.

,,Dobrý den." pozdravila jsem s úsměvem a začala se jemně červenat.

,,Ahoj." také mě pozdravila a usmála se. Oči se jí rozzářili a já tak nějak tušila, že si s ní budu rozumět.

Počkat... Už bych měla jít asi domů. Myšlenky se mi v hlavě začaly plašit.
Okey, za chvíli to řeknu Péťovi.

,,Tak si sedneme, ne?" navrhl Petr. Všichni tři jsme se přesunuli do obývacího pokoje a sedli si na gauč. Povídali jsme si a smáli se skoro hodinu a já usoudila, že bych fakt měla už jít.

,,Em... Už bych asi měla jít domů. Ne že by se mi chtělo, ale musím." řekla jsem nahlas.

,,Taky už půjdu." dodala Péťova mamka.

,,Tak si pojď vzít věci." pobídl mě Petr a já šla za ním do jeho pokoje.

,,Tak co, líbilo se ti tu?" zeptal se mě s tak krásným úsměvem od ucha k uchu.

,,Ano!" zaradovala jsem se a pevně ho obejmula.

,,Zlatíčka, tak já jdu." přišla za námi do pokoje Petra maminka. Což nás donutilo se odtrhnout.

,,Tak ahoj." řekl Péťa.

,,Na shledanou." rozloučila jsem se a následně si sbalila věci.

,,Půjdeš mě doprovodit?" udělala jsem na Petra psí oči.

,,Samozřejmě, princezno." řekl radostně, vzal mě do náruče a nesl do předsíně. Nečekala jsem, že má takovou sílu. Celou dobu, co mě nesl jsem se smála.

Když mě položil, tak jsme se obuli a vyrazili na zastávku. Nastoupili jsme do nejdřívějšího autobusu, který jel do Brna, zaplatili jízdenky a sedli si na volná místa.

Seděli jsme, jak nečekaně, vedle sebe a celou cestu si povídali. Po chvilce jsme dojeli do Brna a vystoupili. Nebydlela jsem daleko od zastávky, takže i tam šel Péťa se mnou. Dorazili jsme před barák a obejmuli jsme se.

,,Děkuju, broučku." pošeptala jsem mu v objetí do ucha.

,,Já tobě, beruško." řekl mi tiše.

,,Ty teď pojedeš domů?" zeptala jsem se.

,,Asi ne, půjdu do obchodů a později asi i na jídlo." odpověděl.

,,Tak ahoj." rozloučila jsem se a odtrhla se.

,,Ahoj, budeš mi chybět." v ten moment, co to dořekl mi dal pusu.

,,Ty mě taky." řekla jsem s úsměvem a otevřela dveře. Sundala jsem si boty a pokračovala do obývacího pokoje, kde jsem spatřila dva usměvající se pohledy stylu 'netajíš nám něco, náhodou?' Zastavila jsem se na místě a začala ze srandy dělat, že o ničem nevím.

,,No ahoj, tak jak bylo u kamarádky?" zeptala se ze srandy mamka a u toho se zašklebila.

,,Čau, čau, bylo to tam fajn." odpověděla jsem a začala se smát. S Martinem jsme na přivítání na sebe jen kývli a já odešla do pokoje.