Ztracená slunečnice | Stein27

5. Prosím

,,Vždy tu pro tebe budu." zašeptala jsem a cítila, jak mě objal ještě pevněji.

~~

Ještě jsme tam chvíli stáli v objetí a potom se rozhodli odejít.

,,Kam půjdeme teď?" zeptala jsem se Petra.

,,Můžeme jít ke mě." řekl a zazubil se. Nevěděla jsem, co na to odpovědět.

,,Já nevím.'' horší odpověď z mých úst vyjít nemohla.

,,Ale já vím, kočko." tím tu situaci výrazně ulehčil.

,,Tak jo, brouku." trochu jsem se zasmála nad tím, jak jsem ho právě oslovila.

Po chvíli jsme došli na autobusovou zastávku a nasedli na první autobus, který jel do Telnice.

~U Petra~

Vešli jsme dovnitř, Petr zavřel dveře a usmál se na mě. Co když to dělá jen kvůli Martinovi? Jen to ne, prosím. Oba jsme si vyzuli boty a přesunuli se do obývacího pokoje. Musím uznat, že to tady má hezké. Všechno sladěné do bílé a černé barvy.

,,Nepustíme si něco?" zeptal se mě.

,,Proč by ne."

,,Udělám popcorn." řekl a odešel do kuchyně. Já si mezitím prohlížela jeho moderně vybavený byt.

Když přišel, tak zapnul televizi a pustil tam Need for speed. Popravdě? Ještě jsem to neviděla. Zatáhl žaluzie, sedl si a já si dala hlavu na jeho klín. Film už skončil a já jsem si ho užila, Péťa mě hladil skoro celou dobu ve vlasech a krmil popcornem. Bylo to sladké, cítila jsem se fakt skvěle. Zvedla jsem se a jen jsme si navzájem koukali očí a usmívali se. Viděla jsem v Petrových očích touhu, čehož jsem se bála.

,,Nechceš vidět mojí ložnici, kočko?" naklonil se ke mě, zašeptal mi do ucha a táhl mě za ruku k sobě do ložnice. Srdce mi bilo šíleně rychle, nevěděla jsem, co se bude dít.

,,Péťo, j-já..." Chtěla jsem mu říct, že jsem panna, ale bála jsem se.

,,Copak?" Zastavil se, podíval se mi do očí a ruce dal na mé boky.

,,Ty jsi ještě panna, že?" Byla jsem ráda, že to řekl za mě. Nevím proč, ale styděla jsem se i když není za co se stydět. Musím říct, že mu zlehčování situací šlo skvěle.

,,Ano." řekla jsem a začervenala se.

,,Princezno, to nevadí." jemně na mě mrkl a dal mi pusu. V tu chvíli, když se naše rty dotkly se mi v břiše rozletělo tisíce motýlků. Ten úžasnej pocit, jako kdyby se Petr najednou zmocnil mého srdce a na Matyáše už nebylo místo. Je moje srdce konečně v dobrých rukách?

Došli jsme do jeho ložnice, Péťa si lehl na postel a já si sedla na židli. Možná jsem byla ještě trochu červená. Jeho pokoj je fakt krásný.

Už byl večer a já začala přemýšlet o tom, jestli bych už neměla jít domů. Petr se mezitím mazlil z Purpurem. Co když mě mamka hledá? Nevolala mi? Bože můj! Začínala jsem mít strach a proto jsem se rychle podívala na telefon, jestli nemám zmeškané hovory a nebo nepřečtené zprávy. Dobrý, nic. Uf... I tak bych ale asi měla už jít domů.