Really long day [CZ]

Bylo to lepší, než tisíc polibků...

Vrátil jsem se, a chystal se jí uvázat provaz okolo pasu a zezdola, ucukla ''Copak?'' ''No, víš, Olivere, říká ti něco...stydlivost?'' ''Ach...taky jsem se ze začátku styděl El, ale stojíme tu před sebou polonazí.'' zvedla obočí... ''Tím chci říct, že přede mnou se nemusíš stydět El, chápeš?'' Sklopila hlavu a já ji jen něžně zvedl za bradu a podíval se na ni psím pohledem. Něžně a nenuceně jsem ji políbil. Jen krátce, chtěl jsem, aby si uvědomila, že se stydět nemusí. Ne přede mnou. začal jsem ji něžně ale pevně uvazovat provaz kolem pasu, ze zdola a nakonec smyčku na zpevnění. Byla nervózní, určitě se bála toho výstupu. Uvázal jsem provaz i sobě. ''Víš Olivere, já nevím, jestli se na to cítím'' ''El...důvěřuj mi prosím.''  Alespoň se snažila mi věřit. Samozřejmě, že chápu menší strach. Poprvé jsem se taky bál. Zavřel jsem Kelly a Snowa do výtahu společně s taškou El, a poslal ten výtah nahoru, velmi pomalým tempem, tak abychom byli nahoře...zhruba stejně. ''Můžem?'' ''Fuu, jo, aa..asi jo'' ''Je to snadné, prostě lezeš nahoru, zachytávej se a hlavně se snaž dávat nohy vždycky na dostatečně široké plochy. nedívej se dolů a hlavně se neboj'' ''Co když ale spadnu? Jsem nemotorná, vždyť klidně zakopnu i o vlastní nohu!'' ''Ha, nespadneš El, proto máš to jištění.'' ''Tak dobře, jdeme na to'' Byla odhodlaná, teda alespoň se snažila...

Z pohledu Elisabeth:

Právě jsem přistoupila na tu nejšílenější věc, co jsem mohla. Je to absurdní, jsem blázen. Šlo mu to tak snadno. Asi padesát krát se zastavil, aby na mě počkal. Což je chvályhodné, že počkal. Uklouzla mi noha a silně jsem zaječela. ''Jsi v pořádku El?'' ''No, víš já, já nevím'' Velmi zrychleně jsem dýchala. ''Skus se zase chytnout skály'' ''Ne nemůžu, nedokážu to, jsme hrozně vysoko, bojim se'' křičela jsem a držela se pevně provazu. Najednou jsem začala brečet, nevím proč, ale měla jsem hrozný strach. Vůbec nevím, jak jsem s tím mohla souhlasit! Odvrátila jsem hlavu, měla pevně zavřené oči a nechala své vlasy spadnout před tvář, aby neviděl, jak brečím. ''No tak El, zvládneš to!'' Najednou mi hlavou bleskla naděje a vzpomínka. Když mi bylo 8, poprvé jsem nasedla na kolo. Bylo to těžké a pořád jsem padala, až jsem se jednou rozbrečela. Ne, protože by mě něco bolelo, ale protože mi to nešlo, protože jsem se bála výsměchu. A najednou mi táta řekl ''Ty to zvládneš El! Věřím ti!'' Nepomohl mi vstát, nelitoval mě. A tak jsem nasedla na kolo a jela. Ještě několikrát jsem spadla, ale měla jsem v sobě tu naději. Sebrala jsem odvahu a chytla se skály. Už to byl jen kousek ''Správně El, lez nahoru, už jen kousek'' A do tří minut jsme se už jen vytahovali nahoru. Otevřeli jsme vrátka v plotě, který byl na okraji té skály. Byla jsem zadýchaná, zpocená a ve spodním prádle, a slzy nešly zastavit. Oliver co nejrychleji vstal a přiběhl ke mně. Pevně mě objal. ''Promiň mi to, už tě k ničemu nutit nebudu'' Své ruce jsem omotala okolo jeho hrudi a brečela mu do krku..už jsem vlastně ani nevěděla proč brečím...částečně ze strachu, částečně kvůli připomenutí otcovi smrti, a částečně radostí, že mi tak rozumí. Když už jsem se vybrečela, byla jsem vysílená a už jsem si ho jen pevně tiskla ke svému tělu. A on mě. Bylo to lepší, než tisíc polibků. Bylo to jako čistá láska. Dneska se stalo takových věcí, a to jsou teprve asi tři hodiny, ještě je půlka dne přede mnou. Najednou jsem ucítila jak na mě Snow skáče. Objali jsme své čtyřnohé miláčky a já se otočila směrem k tomu místu, kam jsme šplhali. Brada mi spadla až k zemi. Nic úžasnějšího jsem v životě neviděla...