Really long day [CZ]

A jakto, že je vám 26 mistře?

Šli jsme k mému autu, a ona se pořád usmívala. Měla radost, samozřejmě. Nasedli jsme. ''Kam jedem teď?'' zeptala se mě. ''Co takhle na jedno zázračné místo. Je tam bazén, hřiště, zahrada...'' ''Takže je to něco jako...hotel?'' ''No...i tak se to dá říct'' Při té lži jsem raději odvrátil zrak...lhaní je moje slabina...''No já ti nevím...Myslím, že na to je trochu brzo ne?'' ''Ale to nebyla žádná nabídka, myslíš, že sem idiot? Haha'' ''No, chvilku to tak vypadalo, heh'' Tak to bylo o chlup...''Uff...no tak fajn no..'' Super, díky bohu! Ona mě měla za úchyla? Tak to jí oplatím! No schválně jak se bude tvářit až zjistí kde to je...''A kde to je?'' No tak to jsem asi trochu zakřikl, haha.  ''No to víš je to...no, je to no...'' ''Tak kde?!'' ''Santa Catalina'' ''To neznám...'' To je dobře, zamumlal jsem...kdyby ano tak by věděla, že je to ostrov a neodtáhl bych ji ani k přístavu, kde na nás čeká má loď. Nastartoval jsem, a doufal, že mě na přístavu nezabije...Bylo nějak dlouho ticho...teda když nepočítám ten křik a zvuk motorů na ulici...děsný. ''Kolik ti vlastně je let, Lis?'' Jáj, trapnější otázku jsem snad ještě v životě nikomu nepoložil...Už jsme se dvakrát líbali...jeli jsme spolu v autě, byli v restauraci a chytl jsem jí když padala...no uznejte, co může být trapnějšího než se po tom všem zeptat na věk. ''Je mi 20, tobě?'' Wow, 20...ne,, že bych to nečekal, ale když se to řekne nahlas...je to jiný..''To nechceš vědět.'' odpověděl jsem naštvaně...já nevím proč..co když jsem na ní moc starý? Mám jí říct pravdu? No jasně, musím. Dívala se na mě velmi naléhavě-pohrdavým pohledem. Stoprocentně by poznala, že kecám...říkám, lhaní není moje parketa...nezbývá než zatnout zuby, říct pravdu, a očekávat její hysterické vyděšení. ''26'' ''Cože?'' Vykulila na mě oči...přesně jak jsem čekal...''Je mi 26 let.'' Povzdychl jsem.

Z pohledu Elisabeth:

26? Woow, to je boží, vždycky jsem chtěla kluka o pět let staršího...no je sice o 6, ale tak...Jo a navíc s ním vlastně nechodím, ale na tom zapracuji. Vypadá to nadějně. Nevím proč, ale usmála jsem se na nebe. Dneska se mi nějak daří...poznat sexy muže/ano, je to přece muž, nebo ne?/, líbat se s ním, jet s ním v autě, obědvat s ním a nakonec s ním jet do nějakého super hotelu. Najednou jsem ho zaslechla jak se nahlas směje, velmi melodický smích. Podívala jsem se na něj. ''Co je?'' Už jsem se taky smála, je to nakažlivé. ''No ty jo El, kdyby ses viděla jak si koukala do nebe, haha'' ''Háhá, móc vtipný'' zkřížila jsem ruce jak uražená desítka. ''A jakto, že je vám 26 mistře? Nejste tak trochu starý mistře? Na první ročník kynologie? Co jste dělal posledních 6 let?!'' Teď jsem ho dostala, váhá, co má odpovědět, docela mě to zajímá. ''Studoval jsem veterinární farmacii.'' ''Co že jste studoval, vážený pane?'' Nevím proč, ale nějak mě bavilo ha takhle oslovovat.''Jde o léky, samozřejmě ne ty lidské, jde o ty pro zvířata'' ''Jo aháááá'' Zajímavý obor, on je...celý je zajímavý, ještě toho o něm hodně nevím ''Proč jsi to studoval?'' ''Baví mě.'' Vysypal na mě, jako když otevřete skřínku a před tím než si vezmete potřebné tak to na vás spadne. Takže ne jenom, že je krásný a dobře líbá. On je dokonce i chytrý! Parkuje u přístavu, proč? Co se to děje? Proč jsme na přístavu? Proč vystupujeme? Trochu mě to děsí! Nic jsem neřekla, na nic jsem se nezeptala. Proč? To nevím...kdo to slovo vymyslel! Je to jen recept na problémy...je to něco co vás donutí o něčem přemýšlet déle, než chcete, a déle než je to vůbec nutné. Vzali jsme psy a beze slov šli k nějaké loďce.

Z pohledu Olivera:

Nic neříká, nic. Je to dobře nebo špatně? Je to děsivé. Ale, alespoň, že nemá námitky...