Vím, že za to stojíš - POZASTAVENO

1. kapitola

3. října

Hermiona stála jako opařená a koukala na fotku, kterou držela v ruce. Nevěděla, jestli se začne radostí smát nebo strachem plakat. Že je něco jinak cítila už asi 2 týdny, ale jakožto žena pracující na vysoké pozici neměla čas řešit, že se cítí jinak. Zkrátka si to nepřipouštěla. Až do této chvíle.

Nepřemístila se, protože se potřebovala projít a utřídit si myšlenky, které se jí v hlavě bily víc než zápasníci při zápasech MMA. Ano, už věděla, co udělá. Ben nebydlel daleko od místa, kde se momentálně nacházela. Jako doktor v nemocnici střídal denní a noční směny a protože nebyl v noci u Hermiony, bylo jasné, že přes den bude dospávat noční směnu ve svém bytě.

Ulici, kterou hledala, našla po necelé půlhodince chůze. Zazvonila a čekala, až se z mluvítka ozve Benův hlas. To se nestalo. Otevřela tedy vchodové dveře klíčem, který dostala pro případ nouze. Vyjela výtahem do 4. patra zrekonstruovaného starého baráku, zašla za roh k dobře známým dveřím a zaťukala. Poprvé, podruhé, potřetí a stále nic. Hermiona si domyslela, že měl její přítel těžkou službu, tak se rozhodla, že si odemkne druhým klíčem pro případ nouze a připraví mu snídani. No a co, že byly 2 hodiny odpoledne. Lidé pracující na směny mají život občas trošku naruby.

Už když odemykala, zdálo se jí něco v nepořádku. Ben za sebou VŽDYCKY zamyká. Vchodové dveře byly ale odemčené. Než vešla Hermiona do bytu, ještě jednou zaklepala. Ben nereagoval. Zato Hermionu hned při vstupu zarazily boty. Ne ty Benovy, ale dámské černé lodičky na ne moc vysokém, za to velmi tenkém podpatku. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ty boty byly její. Tiše zavřela dveře a postupovala k ložnici, protože v obýváku ani v koupelně nikoho nezahlédla.

Sama nevěděla, co čekala, že bude, ale rozhodně nečekala, že přichytí svého přítele inflagranti se svou podřízenou v poloze, při které ji rozbolely všechny svaly, kosti a klouby.

"Hermi, co tu děláš?" vykoktal Ben ihned, když se vypletl ze spárů zdravotní sestry z jeho oddělení, Chloe Wrightové.

"Má tohle rozumné vysvětlení, Bene? Pokud ano, chci ho slyšet. Pokud ne, nemám náladu na scény, tak se zase rychle vypařím, abyste mohli pokračovat tam, kde jste skončili." založila si Hermiona ruce na hrudi. Chloe měla alespoň tolik úcty, aby se tvářila, že se cítí trapně.

"Co bych ti měl vysvětlovat? Nikdy jsem ti nepotvrdil, že spolu chodíme. Ano, stýkali jsme se pár měsíců, byli jsme párkrát na večeři, ale nikdy jsem nás nebral jako pár. Jestli ty ano, je mi líto, že jsi na to musela přijít takovým způsobem. Já mám ale svědomí čisté, Hermiono, nebyla jsi moje přítelkyně, nemohl jsem tě podvést." pronesl Ben zcela vážně a ještě se u toho tvářil jako andílek.

Hermiona musela nejdřív polknout, s pohledem upřeným do země nabrat potřebný vzduch a rovnováhu, aby s klidem promluvila. "Máš pravdu. Nikdy jsi mi to nepotvrdil. Ale ani nevyvrátil. Nedělej tady teď blbou ze mě. Děkuji ti za upřímnost, Bene, je to lepší, než abys mi mazal med kolem pusy. Raději půjdu. Hezký život, Bene. Chloe, postarejte se o to, aby s vámi zacházel lépe než se mnou. Na shledanou."

S hlavou vztyčenou se obrátila na patě a odcházela z bytu. Klíče, na které přes slzy už skoro neviděla, položila na botníkovou skříňku. Zavřela za sebou dveře, nastoupila do výtahu a až tam povolila prvnímu vzlyku, aby vyšel na povrch.

"Já se o nás postarám sama, slibuju, cipísku." řekla po uklidnění a pohladila si ještě pořád ploché bříško, aby dala svému malému tvorečkovi vědět, že mluví na něj.

5. října

Právě začal víkend a Hermiona měla čas si konečně odpočinout a přemýšlet, co bude dělat. To, že s Benem otěhotněla, byla opravdu hříčka osudu. Když se s ním začala vídat, nechala si od doktorky napsat prášky a Ben se tak bál, že by mohli počít, že sám používal ochranu. A ono ejhle. I přes dvojí ochranu se to povedlo. Hermiona si nebyla jistá, jestli si z ní Merlin nedělá tak náhodou srandu.

Aby si to ale nikdo nevyložil špatně, Hermiona byla z miminka nadšená. Mateřské pudy měla odjakživa a její biologické hodiny už se sem tam také ozvaly. Především, když se ocitla v přítomnosti dětí nebo těhotných. Taky aby ne, když jí bylo 26 let.

V sobotu si přispala, udělala si míchaná vejce s oblíbenými žampiony, rajčaty a sýrem, velký hrnek čaje a sedla si do oblíbeného ušáku. Když dojedla a už pouze dopíjela čaj, promlouvala k cipískovi, co jí pomalu, ale jistě, začal růst v břiše.

"Cipísku, nesmíš se na mě zlobit. Ještě nevím, jestli o tobě tvému tatínkovi řeknu. Chci tě uchránit před zlostí a neláskou od otce, který tě vlastně nechtěl. Na druhou stranu by on měl vědět, že po světě bude za chvíli běhat jeho potomek. Ať to ale dopadne jakkoli, musíš vědět, že já tě už teď miluju víc, než cokoli na světě. Jsi a budeš pro mě tou nejdůležitější prioritou. Vždy číslo jedna. To ti slibuju." dala pusu na svou ruku a tu následně přiložila na bříško. Měla pocit, že ji její malé miminko slyší.

Když dovařila v 1 hodinu odpoledne oběd, najedla se a musela si jít lehnout, uznala, že ačkoli jí mimi připomíná na fotce z ultrazvuku zatím jen skvrnu, dává o sobě vědět velmi brzy. Z původně plánované půl hodiny byly nakonec hodiny 3.

Ve spánku se jí vše v hlavě uleželo a po probuzení vzala telefon a otci svého dítěte napsala SMSku.

"Bene, musíme si promluvit. Mohl by ses u mě dnes večer na chvíli zastavit? H."

Odpověď dostala do čtvrt hodiny.

"Zastavím se, počítej se mnou v 7 h. B."

Vždy byl přesný jako hodinky. V 19:00 se ozval domovní zvonek. Hermiona pustila Bena dovnitř a uvedla ho do obýváku. Ne že by nevěděl, kde se Hermionin obývák nachází.

"Nemám moc času, cos potřebovala probrat, Hermiono?"

"Jsem těhotná, Bene. Šestý týden." řekla s pohledem upřeným do jeho kaštanově hnědých očí. Neuhla, ani když mu podávala fotku z prvního ultrazvuku.

"Není možný, abys byla těhotná se mnou." řekl Ben, aniž by se na ultrazvukový obrázek podíval. "Měli jsme dvojí ochranu, dávali jsme pozor. To dítě nemůže být moje." stál si za svým.

"Ne, Bene. Je tvoje. Náhody se zkrátka dějí." odpověděla v klidu Hermiona.

Za to Benovi pomalu docházela trpělivost. "Náhody? Posloucháš se? Náhody se nedějou, Hermiono. Mně to připadá spíš jako blbý vtip." téměř zakřičel. "Ultrazvuk jaké kamarádky sis půjčila, abys mi vrátila, žes mě přistihla v posteli s Chloe?!"

"Teď mě urážíš, Benjamine. Nikdy bych si to nevymyslela. Ten den, kdy jsem tě přistihla s Chloe, jsem za tebou šla rovnou z nemocnice od doktorky. Chtěla jsem ti to říct hned. Nebyla to ale dobrá konstalace, že?" zamračila se Hermiona na Bena. "Abys věděl, znám tvůj postoj k dětem. Proto od tebe nic nechci. Nic. Ani cent. Chtěla jsem ale, abys věděl, že za necelých 8 měsíců přivedu na svět i tvoje dítě. A chtěla jsem, abys měl volbu rozhodnutí. Vidím ale, že se nebudeš muset dlouho rozmýšlet." podívala se na něj vyrovnaně, ale jakoby shora. "Tím považuju celou věc za uzavřenou, od této chvíle je to pouze moje starost, pouze moje dítě. Nechci, aby ses mi kdy začal motat do rozhodnutí o dítěti nebo jeho výchovy. Teď prosím odejdi." podržela mu otevřené dveře na chodbu.

"Děkuju. Žes mi to řekla. I za to, že ode mě nic neočekáváš. Nikdy jsem děti nechtěl. Měj se hezky, Hermiono. S bohem." naposledy se na ni podíval, mrkl levým okem, jak to míval ve zvyku, a odešel. Definitivně.

"A je to, cipísku. Už jsme jen ty a já a já mám svědomí čisté. Bude nám spolu dobře, uvidíš." usmála se a odešla si do kuchyně uvařit další hrnek čaje.

Navzdory všemu, co jí Ben řekl, jí v pondělí dorazilo na účet 5.000 £ s poznámkou, ať se oběma daří co nejlépe.