11. října"Ahoj kutile, tak cos už dneska zvoral?" usmála se Hermiona na svého nejlepšího přítele - Freda Weasleyho. Z celé Weasleyovic rodiny jí po válce a dostudování Bradavic přirostl k srdci víc než jeho sestra Ginny, ačkoli i s ní vycházela skvěle a byly velmi dobré kamarádky.
"No tys mi tu chyběla, chytrolínko!" zaúpěl Fred hraně, ale navzdory svým slovům vstal od stolu a svou kamarádku objal a políbil na tvář, jak to měl ve zvyku.
"Já vím. Neviděls mě celý týden! Jak jsi to vydržel?" oplatila Hermiona Fredovi objetí a posadila se na židli hned vedle té jeho.
"Hrozně jsem trpěl, přiznávám." kapituloval se smíchem Fred. "Pěkně na mě kašleš, drahá kamarádko! Určitě jsi celý týden uháněla pana doktora, co?" rýpl si.
Fred nikdy neměl Bena v lásce. Zdálo se mu, že je pro něj Hermiona příliš dobrá. Příliš chytrá, hodná, obětavá. Taky příliš krásná. Proto taky měla Hermiona strach, jak Fred zareaguje, až se dozví vše, co se za poslední týden událo. Musí postupně, ne všechno naráz.
Usmála se a spustila. "Ne, s panem doktorem je definitvní konec." čekala na jeho reakci. Fredovi vyletělo obočí asi o centimetr výš, než kam normálně patří, ale nic neříkal. "Přistihla jsem ho v posteli s vrchní sestrou z jeho oddělení. Řekl mi, že se nemá za co omlouvat, protože jsme spolu prý oficiálně ani nechodili."
"Děláš si ze mě srandu, že jo?" zrudl Fred a zatnul ruce do pěstí tak silně, až mu zbělaly prsty. "Kde toho parchanta najdu? Řekni mi, v jaký nemocnici dělá a já mu okamžitě dojdu zlomit čelist!" Fred se vždy pral za lidi, které měl ráda. Ať už slovně nebo ručně stručně.
"Frede, klid. Já si díky tomu uvědomila, že ho vlastně taky nechci. Bylo mi s ním fajn, ale když jsem je přistihla, cítila jsem se spíš zostuzená než podvedená nebo ublížená. Nemohla to být opravdová láska. A mně se vlastně ulevilo." vzala do dlaní jeho ruce, rozevřela pěsti a snažila se jeho prsty uvolnit. Usmála se na něj s vděčností v očích. Zároveň mu ale dávala najevo, že má vše pod kontrolou.
"Jsi si jistá, Mio? Vím, žes na něj koukala jak na svatý obrázek. Nechci, aby ti kdokoli ubližoval. Natož nějaký mudlovský doktorský floutek. Nikdy jsem ho neměl rád." zamračil se Fred, až se mu mezi obočím udělala vráska.
"Já vím, žes ho neměl rád. Ale opravdu, jsem v pořádku." usmála se Hermiona na Freda a prstem mu vyhladila onu vrásku. "A teď - umírám hlady, pojďme si dát oběd." vyskočila na nohy a Freda vytáhla s sebou.
O miminku mu poví později. Až vstřebá doktorovu zradu.
13. října
Hermiona byla, jako každou neděli, pozvaná na oběd ke svým rodičům. Po válce se jí je povedlo najít, obnovit jim paměť a přestěhovat je zpět do Anglie. Nechali si kvůli ní zřídit krb, aby k nim nemusela dojíždět autem nebo hromadnou dopravou. Na tyto obědy nechodila pravidelně, ale dnes se na něj velmi těšila.
"Jak se máš, dcero? Už ses u nás pár neděl neukázala!" vyhuboval jí tatínek ještě před polévkou. Hned na to se ale usmál s otcovskou láskou v očích.
"Nezlob se, tati, měla jsem spousty povinností. To víš, blíží se konec roku, v práci se začíná na poslední chvíli dohánět, co ti lenoši nestihli přes rok, ale nejvíc toho mám samozřejmě já. Většina lidí dodává své úkoly po termínech a já nemůžu ty kontroly odbít. Bude to lepší, slibuju." usmála se Hermiona na svého otce a zmáčkla mu ruku. "Po novém roce. Nebo až porodím." zašeptala si už spíše jen tak pro sebe.
ČTEŠ
Vím, že za to stojíš - POZASTAVENO
FanfictionHermiona otěhotní, ale otec dítěte se vzdá jí i miminka. Co bude Hermiona dělat a jak se k tomu postaví její nejlepší přítel Fred Weasley?