Vím, že za to stojíš - POZASTAVENO

3. kapitola

Nejdřív na ni Fred koukal, jako by čekal, že se začne smát a řekne, že si dělá srandu. "Cože jsi?" zeptal se nechápavě a koukal, jak kdyby právě spadl z té jabloně, na které seděli.

"Čekám miminko." odpověděla Hermiona tiše a se zrakem sklopeným ke svým botám.

"Nevěděl jsem, že máš někoho nového. Musí to být velká láska." řekl Fred zvláštním hlasem. Takovým, který Hermiona neznala. Nikdy takhle nemluvil. Zněl smutně a zároveň naštvaně. Zraněně.

"To dítě je Benovo. Jsem ve čtvrtém měsíci. Čekala jsem, až za sebou budu mít první trimestr a budu mít jistotu, že je všechno v pořádku, než vám to řeknu."

"Ty... Ty čekáš dítě s tím bídákem? A neřeklas mi to? Proč, Mio?" ano, rozhodně byl zraněný na duši.

"Ben se rozhodl se dítěte vzdát a-" ještě než stihla pokračovat, Fred vystartoval.

"ON SE VZDAL VAŠEHO DÍTĚTE?!" zařval tak, až sebou Hermiona trhla a dostala strach, aby ho neslyšeli v Doupěti.

"Jo. Od začátku mi opakoval, že nechce být táta. Nemá děti rád. Frede, musíš pochopit, že pro to maličké bude lepší, když ho budu vychovávat já sama a bude vědět, že má všechnu lásku světa, než kdyby měl oba rodiče, ale otec se k němu nehlásil, nevychovával ho, nechválil a nedával by mu potřebné city. Podívej se na Malfoye. Rodiče měl oba, ale otec byl zrůda. Ten kluk tím trpí dodnes. To pro svoje dítě nechci." snažila se Hermiona obhájit. Vlastně ani nevěděla proč. Fred byl sice její nejlepší přítel, ale nemusela mu obhajovat žádné ze svých rozhodnutí.

"Nechápu, proč jsi mi to neřekla dřív. Jsem sakra tvůj nejlepší kamarád! Mohl jsem něco udělat, namlátit mu, proklít ho nebo s ním promluvit. Udělala jsi takové rozhodnutí, aniž by ses s někým poradila. Promiň, musím to nejdřív všechno vstřebat." řekl a slezl z domku. Když byl dole, ještě se na ni jednou podíval a dodal, "Z toho maličkého mám ale radost. Budeš skvělá máma. Já teď jen potřebuju čas." vrazil ruce do kapes kabátu, otočil se a odešel. Minul vchod do Doupěte a jakmile překročil hranici pozemku, přemístil se.

Hermioně se po tváři svezlo pár slz. Svižným pohybem ruky je setřela, ale zůstala ještě chvíli sedět. Nechápala to. Jak to, že ji Fredova reakce zranila víc, než když jí Ben potvrdil, že o ni ani o jejich dítě nestojí?

Zpět do Doupěte se vrátila sama. Molly se sice divila, ale dřív, než stihla Hermiona odpovědět, proč zmizel tak z ničeho nic, odpověděla si sama. "Určitě zase zapomněl, že něco vaří." nezapomněla u toho protočit oči v sloup. Hermiona jí to nevymlouvala.

Vzhledem k početnosti Weasleyovic rodiny se jídlo podávalo na etapy a když po dobré hodině a půl dojedla i paní domů a všichni už seděli v obýváků, oznámila jim Hermiona své překvapení. Uvedla ho coby předčasný dárek k Vánocům.

"Íííííí, to je skvělé, Hermiono!" vypískla jako první Ginny a utíkala obejmout svou kamarádku.

Harry s Ronem se vzpamatovali cobydup a přidali se ke gratulacím. Molly začala utírat první slzy dojetí. Vždyť bude přeci babičkou! Vůbec jí nevadilo, že Hermiona není její pokrevní dcera. Byla u nich v rodině už tak dlouho, jako by jí vždy byla.

"Ty máš v bžíšku miminko?" zeptala se malá Victorie, dcera Billa a Fleur.

"Ano, mám. A až úplně vyroste, budeš mít novou kamarádku nebo kamaráda." usmála se na ni Hermiona a pohladila ji po vláskách.

"A jak se ti tam dostalo?" bezelstně se malá vyptávala dál.

V Doupěti bylo opět živo. Všichni se začali smát, Hermiona zrudla a Bill rychle zachraňoval situaci. "To je věc, miláčku, kterou pochopíš, až budeš starší. Je to veliká magie, víš?" vykoktal rychle a zadoufal, že tohle vysvětlení jeho malá princezna přijme.

"A teta je moc doblá kouzelnice, že umí tak složitý kouzla?" vytřeštila Victorie oči údivem a obdivem. Co jí Bill odpověděl, to už nikdo neslyšel. Ron si utíral uslzené oči, George se smíchy svalil ze židle, na které seděl a Molly jen kroutila očima, jakou má doma partu puberťáků. Hermiona si v tu chvíli přála, aby ji pohovka, na které seděla, celou pohltila.

Když se k večeru začali všichni pomalu rozcházet do svých domovů, zůstala Hermiona ještě sedět s Harrym, ke kterému se tulila skoro polospící Ginny, a Ronem. Neutekla dalšímu kolu výzvěd.

"Otcem je Ben. V rodném listě uveden jako otec neznámý." víc už to rozpitvávat nechtěla. Byli to sice její nejbližší přátelé, ale nechtěla, aby na Bena padalo ještě víc špatného světla, než tomu bylo doteď. Byla si totiž jistá, že se to časem všichni dozví. Teď už tím ale byla vyčerpaná.

"To přeci nemyslíš vážně? Ty mu dovolíš, aby tě zbouchnul a pak odkopl?" zlobil se Ron. Pro Hermionu měl vždycky slabost. Ona to ale nikdy stejně necítila. Milovala ho jako kamaráda a bratra, kterého jako jedináček nikdy neměla.

"Myslím, Rone. Za prvé, byla to nehoda. Spadáme do mizivého půl procenta, které otěhotní i přes ochranu. To mu nemůžeš vyčítat. Za druhé, nikdy jsme si neřekli nahlas, že spolu chodíme. A za třetí, a to vám říkám, abych už měla pokoj, mě velmi dobře finančně zabezpečil, když se to dozvěděl. Tak. A teď už jen mějte radost, buďte natěšení strejdové a teta a rozmazlujte mě." řekla přísně a uvolnila se.

Harry se uchechtl a dodal. "To je naše primuska. Nelíbí se mi to, ale rozhodla ses tak a já jsem si jistý, že jsi to bylo na základě nejlepšího vědomí a svědomí. Já držím s tebou, Hermiono." usmál se, chytil ji za ruku a políbil ji na ni.

"Však já taky." otráveně protočil oči Ron, ale Hermionu, která seděla vedle něj, objal.

Ginny pootevřela jedno oko, aby také přilila svou troškou do mlýna. "Holky musí držet spolu, to je jasný. Ale jsi si vědoma toho, že až se -ách-" zívla si. "pořádně vyspim, vyklopíš mi všechny podrobnosti." znovu zavřela oko a spokojeně si mlaskla.

"Ach Ginny, ty mě jednou zabiješ!" zaskučela Hermiona.

"Neboj, první budu já." opáčil Harry a začal svou drahou polovičku sbírat. "Pojď domu, lásko, vypadáš hrozně."

Za ten poslední dodatek ho neminulo velmi, velmi bolestné zarytí lokte do žeber. To proto, že si při své práci bystrozora musel hlídat nejen fyzičku, ale také fyzickou zdatnost, takže mu žebra neobaloval žádný tuk navíc.

Hermiona se také zvedla, rozloučila se s Molly a Arthurem a za pozemkem se přemístila do svého bytu.

Když ten večer ulehla do postele, s povzdechem přemýšlela o Fredovi. Doufala, že ho brzy přejde naštvání a budou spolu zase mluvit. Nedovedla si představit, že by ho ve svém životě neměla.

Poslední její myšlenka toho dne patřila také jemu. 'Prosím, ať mi to odpustí.'