Jako vážně, Weasley?! ✔️ GW

1. Zlý sen

"Já tam nechci! Proč nemůžu do Bradavic? Však bydlíme v Londýně a navíc francouzština je příšerný jazyk!" křičela jsem na své rodiče a vztekle rozhazovala rukama.

"Francouzština je nádherný jazyk. A navíc moc dobře víš, proč do Bradavic nemůžeš." usměrňovala mě matka.
"Ale Lukovi se v Kruvalu taky nelíbí."
"A myslíš že by vám v Bradavicích bylo líp?" zeptal se táta se zvýšeným hlasem.

Mé oči se rudě rozzářily a já upřela pohled na otce.
"Fajn! Přestoupíte do Bradavic a už nikdy nikam jinam!" vykřikl otec poraženecky. Seděl v křesle a mnul si kořen nosu.

"Tos nemusela." hlesla matka.
"Víš že to neovládám" připomněla jsem jí a sedla si na pohovku. Bolela mě hlava a cítila jsem se vyčerpaná.

***

Jmenuju se Terry Hillová a jsem čarodějka. Mám tři bratry. Lucase (13), Zacka (19) a Taylora (24), o něm se u nás v rodině moc nemluví. Můj otec, Charles Hill, pracuje u Gringottovy banky jako strážce. A moje matka, Ella Hillová, pracuje u madame Malkinové v krámku s hábity. A Zack v rumunsku studuje draky. Teď přes léto je dokonce doma.

Ptáte se na Taylora? Tak já vám to řeknu. Můj bratr je v Azkabanu. Když ještě studoval v Bradavicích, v záchvatu vzteku zabil 7 svých spolužáků. Brumbál se to prý snažil vyřešit, ale ministerstvo na něj nedalo.

Proto chodím do Krásnohůlek a Lucas do Kruvalu. Můj bratr natropil v Bradavicích menší rozruch.

Ale teď se vše změní. Už od začátku prázdnin se snažím naše ukecat ale ani to s nimi nehlo. Dnes jsem se kapánek rozčílila, no, a pomohlo to! Ptáte se jak? To je tou mou schopností...

***

"Tak ty jsi to dokázala. Ukecala jsi je." vytrhl mě z přemýšlení Luke. Na to, že mu je 13, je nezvykle klidný a vyrovnaný.
"Páni. Nevěřím, že se ti to konečně povedlo." řekl nově příchozí užasle. Usmála jsem se na oba své bratry. Máme spolu strašně hezký vztah. Kde kteří sourozenci by mohli závidět.

"To by chtělo oslavu. Co takhle lívance na večeři?" navrhla jsem a jak jsem očekávala, kluci radostně souhlasili. Nakonec jsem to všechno dělala sama, jen s užíráním marmelády mi pomohli.

"Vynikající. Díky ségra" hladil si Zack svoje najedené bříško. Luke kývl na souhlas. Byl tak přecpaný, že nemohl ani mluvit.

Sklízela jsem ze stolu, když se objevil táta. Dotkla jsem se ho pohledem a hned zase uhla.
"Tak je to domluvené. Za týden vás čekají v Bradavicích." oznámil s lehkým úsměvem.

Všimla jsem si, že Lukovi zacukaly koutky. I já se musela držet, abych nevyskočila radostí.
"Dobře, díky" odpověděla jsem klidně a stejně klidně odešla do pokoje.

Tam jsem vybuchla radostí. Skákala jsem sem a tam. Po chvíli radování jsem se svalila na postel úplně uřícená.

Když jsem se trochu uklidnila, vydala jsem se do koupelny. Pustila jsem na sebe vlažnou vodu a nechala ji, aby mi stékala po zádech.

Po půl hodině jsem vylezla ven a zabalila se do své měkoučké růžové osušky. Přešla jsem chodbou zepět do pokoje. Oblékla jsem si pyžamo a ulehla do postele.

Když se nad tím tak zamyslím, přijde mi, že se do Krásnohůlek moc nehodím. Nejsem taková primadona jako ty ostatní. Všechny tam mají dlouhý nohy, blonďatý vlasy a tak dále. Já jsem menšího vzrůstu a vlasy mám karamelově hnědé, teď v létě až zlaté. Jsem jiná než ony. Prostě tam nepatřím.

Myšlenky na novou školu mi zběsile lítaly v hlavě. Nemohla jsem usnout ale nakonec se mi to povedlo. Zdál se mi sen.

Sen:
Stála jsem v nějaké opuštěné chodbě a kolem mě nebylo nic. Najednou se ozval křik. Takový, u kterého vám mrzne krev v žilách. Z konce chodby se vynořilo cosi zvláštního. Obrovské stvoření s černou kápí přes obličej a vznášelo se. Nedokázala jsem se hnout. Přiletělo to ke mě. To ne. Ne, ne, ne! Byl to mozkomor. Chtěla jsem utéct ale nohy mě neposlouchaly. Přibližoval se ke mě a já cítila, že už snad nikdy nebudu šťastná. V tom se ozval ten stejný křik ale už jsem tomu rozumněla.
"Expecto patronu!" zvolal neznámý a odněkud zpoza mozkomora se vynořil modrý lev. Mozkomor odletěl někam daleko za mě. Přede mnou se vynořila silueta mého zachránce.
"Kdo jsi?" zašeptala jsem...

Vzbudila jsem se celá rozklepaná. Merline, co to bylo za sen? A kdo mě to vlastně zachránil? Měla jsem vysušená ústa a ledový pot mě studil na zádech. Vypravila jsem se do kuchyně pro trochu vody.

Když jsem si znovu lehla do postele, bála jsem se zavřít oči. Nakonec jsem usla neklidným spánkem.

Taaak, je tady první kapitolka nové fanfikce o Georgeovi. Tak snad se vám bude líbi stejně jako o Fredovi. Taky jsem vám chtěla moc poděkovat za tolik přečtení, komentů a hlasů. Děkuju! Mám vás všechny moc ráda<3
Kateslyth :)