Jako vážně, Weasley?! ✔️ GW

4. Zařazování

Než vlak dorazil do cíle, převlékla jsem se do svého černého hábitu a znovu si uvědomila, že budu muset být zařazena do koleje.

Ozvalo se zaskřípání a vlak začal zpomalovat. Nakonec se zastavil úplně. Na chodbě zavládl chaos a tak jsem chvíli počkala, než se chodba uvolní.

Dívala jsem se na tekoucí dav, když tu najednou se přede dveřmi zastavil Fred. Zhnuseně se na mě podíval a odvrátil zrak. To mě zabolelo.

Konečně byli všichni venku a já mohla jít taky. Seskočila jsem ze schůdků na zem a rozhlédla se kolem sebe. Přiběhl ke mě Luke.
"Pojď, čekáme už jen na tebe. Hagrid nás poveze na loďkách." tahal mě netrpělivě za ruku.

"Kdo je k sakru Ha-" zasekla jsem se u prostřed věty. Přede mnou se tyčil muž, který měřil asi 3 metry.

"Ahoj Terry, Luke mi vo tobě povidal. Jseš připravená?" zeptal se mě a i když jsem nevěděla na co mám být připravená, kývla jsem.
"Výborně! Takže prváci, za mnou!" zavolal a jeho mohutný hlas se rozlehl po celém nádraží. Kde to vlastně jsme?

Hagrid nás vedl nějakou pěkně zablácenou cestičkou, která vedla podél břehu jezera. Ty malé děti pořád škobrtaly a zakopávaly a já se bála, že za chvíli některé z nich sklouzne do jezera.

Došli jsme na vyšlapaný břeh a já skoro ztratila dech. Zpoza smrků se vynořil hrad. Tak tohle jsou Bradavice? Okna hradu svítila jako malé světlušky. Tyčil se nad jezerem, které se v záři oken blyštilo.

"Tak, všici poslouchejte. Do jedný loďky maximálně čtyry lidi." ukázal na plavidla, která se pohupovala na hladině jezera. Děcka, jak jsem jim začala říkat, se začaly skládat do loďek. Hagrid se usadil sám do jedné z nich.

Poslední prázdná čekala na Lucase a na mě. A malém bych zapomněla na malého kloučka se slámovými vlasy. Nervózně postával na břehu a vypadalo to, že sám od sebe nenastoupí.

"Tak pojď." usmála jsem se na něj a ukázala na místo vedle Luka. Chlapcovi se rozzářily oči a než bys řekl Merlin, už seděl v loďce. Všechna plavidla se začala pohybovat sama od sebe kupředu.

Děcka si povídali a vyprávěli si různé vymyšlené věci, které slyšeli o Bradavicích. Jednoho jsem zaslechla říkat něco o Harry Potterovi. Ano, táta říkal že do Bradavic chodí slavný Harry Potter.

"Nevypadáte na to, že by vám bylo 11." ozval se ten malý kluk a já se na něj otočila. Tvářil se zvědavě. Povzdychla jsem si.
"My jsme se přistěhovali, víš." zalhal Luke a já se na něj vděčně usmála.

Nechtělo se mi znovu říkat, že jsem Hillová. S Fredem to nedopadlo dobře..

"Aha, a odkud?" vyptával se dál ten klučík.
"Z Francie." vymyslela jsem si. Vypadal, že tohle vysvětlení mu stačí. Tvářil se spokojeně a rozhlížel se kolem.

Po chvilce ale začal poskakovat na sedačce a divoce ukazoval někam za mě. Otočila jsem se, a zjistila jsem, že už jsme u hradu.

Vystoupili jsme z lodiček a sunuli se směrem k hradu. Jednak to těm dětem to nešlo na jejich krátkých nožičkách tak rychle a druhak začali být nervózní, ostatně, asi tak jako já. Luke jako vždycky vypadal klidně.

Stanuli jsme před velkou bránou. Hagrid zaklepal a dveře otevřela přísně vyhlížející žena s pevně utaženým drdolem na temeni hlavy.

"Vítám vás v Bradavicích, Jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem vaše nová profesorka." představila se.
"A teď. Dovnitř." pokynula rukou a dav se opět zahýbal.

"Vy, zastavte. Jste slečna Hillová a pan Hill?" zastavila nás. Svorně jsme s Lukem přikývli.
"Dobrá. Vy tu počkejte. Přijdu pro vás." ukázala na dvě křesla v rohu vstupní síně. Pomalu jsme se došourali ke křeslům a svalili se na ně.

"Myslíš, že budeme mít nějaké soukromé zařazování?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Luke zakroutil hlavou.
"Nemyslím, spíš zařadí prváky a my půjdem sami." zhodnotil situaci a dál si prohlížel obrazy kolem. Hlasitě jsem polkla. Radši bych tam šla s těma mrňatama.

"Hillovi. Pojďte." objevila se profesorka McGonagallová ve dveřích. Vystrašeně jsem pohlédla na Luka.
"Klid, to bude dobrý." zašeptal a zvedl se z křesla. Pomalu jsem se vydala za ním.

Než jsem vstoupila do Velké Síně, zhluboka jsem se nadechla.
Udělala jsem jeden krok a ocitla se uvnitř. Všechny páry očí v Síni se na nás otočili. Luke šel klidně a sebejistě.

Mě se třepala kolena a potila jsem se až na zadku. Došli jsme úplně na druhý konec než byly dveře. Mám pocit, že to trvalo tak 2 hodiny. Ve skutečnosti to bylo pár sekund.

Vstal vysoký muž se stříbrnými vlasy i vousy a půlměsícovými brýlemi na nose. (budeme ignorovat fakt, že ve 3. díle Brumbál brýle už neměl.) Merline, to je on. Velký Albus Brumbál.

"Moji milí studenti. Letos k nám na školu přestoupili z Krásnohůlek a z Kruvalu dva noví žáci. Doufám, že se k nim budete chovat přátelsky a ohleduplně."

McGonagallová roztáhla dlouhý pergamen. Zahlédla jsem velký nadpis "JMÉNA". No potěš koště, to nám dělají snad naschvál.

"Hill, Lucas." křikla přes celou Síň profesorka. Mezi studenty to silně zašumělo. No super. 

Luke udělal pár kroků a sedl si na malou židli. Až teď jsem si všimla klobouku, který na ní ležel. Ten teď Lukovi seděl na hlavě.

Z pohledu Lucase

Nasadil jsem si Moudrý klobouk na hlavu a čekal. Ozval se hluboký hlas. Ale naprosto jistě vím, že to bylo jen v mé hlavě.

"Ale, ale. Další Hill. Hmm, nevidím v tobě takové zlo jako v tvém bratrovi ale ani tak silné dobro jako v tvém druhém bratrovi. Za to vidím, že jsi opravdu velmi chytrý. Tak ať je to tedy...

"Havraspár!!" křikl teď už přes celou Síň klobouk. Od jednoho ze stolů se ozval bouřlivý potlesk. Vydal jsem se tedy tam.

"Ahoj, já jsem Austin." představil se kluk, vedle kterého jsem se posadil.
"Já jsem Lucas." řekl jsem ale znělo to hloupě, protože to nejspíš slyšel. Kluk se na mě usmál a pohlédl směrem k mé sestře.

Čekal jsem minutu, pak dvě ale nic nepřišlo. Nechápavě jsem se na Austina podíval.

"Ty se nezeptáš?" optal jsem se ho. Zvědavě se na mě podíval.
"A na co bych se měl ptát?" nechápal Austin.

"No, jako se lidi ptají vždycky. "Ty jsi bratr Hilla? Jako toho Hilla?" a tak podobně."  napodobil jsem otázky lidí.

"Ne. Vím že jsi jeho bratr a je mi to celkem jedno. On je zabil, ne ty." pokrčil rameny Austin a pohlédl zpět k Terry.

To jsem slyšel poprvé v životě.