Ukrást hračku

Kapitola 16 (část první)

"Co přesně máme v plánu?" zeptal se opatrně Tom, když ráno přešlo v dopoledne a oni byli už nějakou dobu na cestě.

"Zachránit svět," obrátil se na chlapce Agnoik se širokým úsměvem.

"Možná i dva," doplnil Arnoik, "ten náš i ten tvůj."

"Ten můj?" nechápal chlapec.

"Kdo ví, proč ne?" položil řečnickou otázku starší keoe.

"Ale stále nevíme, zda je to o dvou dědečcích pravda, nebo kde je vlastně Olojz," dodal faktickou poznámku Jarin.

"Ale tušíme to, což je lepší než nic," oponoval mu zase Božo, který si právě na zadním sedadle u okna leštil kouskem látky zbraň, která nyní měla podobu malé pistole.

"Božo?" zeptal se opatrně Tomáš.

Kuře-bojovník ihned přestalo čistit zbraň a obrátilo pozornost k chlapci. "Ano?" pronesl pták rozvážně. I přes veliké černé brýle jakoby chlapec cítil pozdvižené obočí v tázavém výrazu.

"Chápu to správně, že když si svou zbraň vyčistíš jako malou pistolku, bude pak stejně naleštěná, i když se promění v nějaké obrovské dělo?" ptal se klučina.

"Přesně tak, proč se ptáš?" odpověděl ptačí válečník.

"Jen jestli si tím ušetříš nebo přiděláš práci," odvětil Tom a znovu se otočil ke svému okénku. Užíval si výhledu do nadpřirozené krajiny, zatímco Božo se pobaveně pousmál a pokračoval v leštění malé hlavně.

"Nemáš špatný úsudek na malé holátko," zabrumlal Božo.

Ačkoli již byli na cestě několik hodin, ještě stále nevyjeli ze Žlutého Drápu. Tomáš se tomu divil, protože si nikdy nedokázal představit, že nějaké město může být tak veliké. Dosud si myslel, že jeho svět - totiž ten skutečný - je mnohem větší než tento, jenž se mu dosud jevil jako maličkatý, celý obklíčený temnou mlhou, do níž se nikdo neodvážil vstoupit.

Albert najednou prudce zastavil a oba čarodějové se na sebe odhodlaně podívali. V tu chvíli vzplály jejich pláště a okamžik poté chytli plamenem i všichni ostatní. Zareagovali pouze čarodějové s chlapcem a Albertem.

Oheň téměř okamžitě utichl, a zatímco se iluze Tmy rozplynuly, nad skutečnými členy se rozsvítila ozdravná zelená záře.

"Zase jsme v iluzi?" zeptal se Tomáš, ač už předem znal odpověď, kterou mu Arnoik potvrdil pokynutím veliké hlavy.

"Zdá se, že si Tma už nad námi přebírá vládu, jak se jí jen zachce," uvažoval nahlas Agnoik, "navíc nás ještě většinou rozdělí. Jediné pozitivum na tom je, že dokážeme rozpoznat iluze od našich skutečných přátel."

"Oni jsou nyní také ve hře?" vyzvídal dál Tomáš.

"Zřejmě ano, s jistotou to však tvrdit nemůžeme," odpověděl mu Arnoik, zatímco si mnul bradu třemi prsty, co měl.

"Stejně nemůžeme zjistit, jestli je naše okolí skutečné nebo ne," uvažoval nahlas Tom. "Když jsi zapálil falešné společníky, rozplynuli se."

"Přinejmenším to stojí za pokus," souhlasil starší keoe a luskl prsty.

Nejbližší kamennou stavbu začaly sžírat plameny. Neobjevovalo se na ní žádné poškození, dokonce ani na dřevěné střeše.

"Hmm," Agnoik rovněž ukázal na tu samou budovu, a vzápětí se dům před jejich očima rozletěl na všechny strany za doprovodu hřmotu a výbuchů. Způsobila to exploze vyvolaná kouzlem. Kameny ze zdí přitom zůstaly ležet přesně tam, kam dopadly.

"Takže?" ptal se chlapec.

"Normální dům by byl v troskách, reakce na zásah kouzlem není normální, rozhodně je součástí hry," domyslel si Agnoik.

I přes svůj nízký věk si Tom velmi dobře uvědomoval nebezpečí, které jim všem, zejména ale jemu hrozí. Uklidňoval se myšlenkami na to, že jeho skutečné tělo musí být pořád ještě naživu, a že s největší pravděpodobností leží v některé z nemocnic. Podobně, jako to dříve viděl ve filmech či četl v knihách.

Kdybych nežil ve skutečném světě, tak ani nemůžu být v tomhle, to je jasný.

Byl si tedy celkem jist, že až nastane správný čas, sám se probudí, nebo ho vzbudí doktoři. A že celá výprava do tohoto - byť úžasného a krásného - světa skončí. Nicméně pochybnosti v něm hlodaly čím dál tím více. Dost dobře nechápal své myšlenky a pokoušel se je uspořádat.

Všichni zdejší tvorové se chovají, jako by tento pohádkový svět byl skutečný - a pro ně zřejmě i byl. Jen pro malého chlapce ne. Všechny bytosti tohoto „druhého" světa zároveň ovšem také uznávaly existenci světa lidí, jelikož sem prý lidé předtím často chodili. Tomáš se pokoušel zjistit důvod, proč je právě on jediný, kdo se na toto zajímavé místo za dlouhý čas dostal.

Kolem trosek domu, který nechal keoe vyletět do povětří, se začínaly sbíhat iluze obyvatel Žlutého Drápu tvořené Tmou. Tom slyšel, jak starý čaroděj zaklel a znovu luskl prsty. Další budova, tentokrát honosný obytný dům, vyletěl do vzduchu za doprovodu rudých ohnivých jazyků a ohlušujícího hřmotu. Zdálo se, jako by čaroděje popadl vztek nebo nějaké šílenství, neboť stejným způsobem nechal vzplanout několik dalších domů.

Poté, stejně neočekávaně jako prve začalo, i toto šílenství skončilo. Mezi troskami mnoha budov zůstal stát jediný nepoškozený dům. Nebyl velký ani nijak zvlášť zdobený, ale jako jediný dokázal vzdorovat bez újmy Arnoikově magii. Čaroděj znovu lusknul prsty, a ač malý domeček zachvátily plameny a ozval se hřmot výbuchu, jako by to s ním ani nepohnulo, plameny mu vůbec neublížily a po čase neškodně vyhasly.

Albert už na nic nečekal a vyrazil směrem k nezničitelné stavbě. Tomášovi začínalo docházet, čeho chtěl keoe destrukcí okolí dosáhnout, a že se mu to skutečně povedlo. Našel něco, co bylo pro Tmu důležité; nejenže tím potvrdil, že jsou ve hře, ale zároveň našel i cestu dál. Tma se totiž prozradila tím, že tento dům chtěla zachovat vcelku.