Ukrást hračku

Kapitola 15 (část druhá)

"Vlastně není tak špatné, že jsem to právě já. Vždycky se vyprávějí příběhy o hrdinech, a já jsem obyčejný kluk, jsem tedy první," rozjímal nahlas Tomáš.

"Přesně tak," přitakala Tirini, zatímco ho stále vedla dlouhými chodbami královského paláce.

"Jak je možné, že je Kiensheen člověk?" zeptal se najednou.

"Ona už vlastně není, jen si ponechala svou lidskou podobu, když se rozhodla zůstat v Hračkosvětě."

"Takže vám vládne někdo, kdo nepochází odsud?"

"Přesně tak."

Konečně došli před veliké karmínové dveře posázené zlatem, které jeho průvodkyně otevřela. Naskytl se mu tak pohled do pokoje, o němž se mu nezdálo ani v nejodvážnějších snech.

Vešel do obrovské, skvěle vybavené herny. Bylo tu úplně všechno. Herna měla palandu, na niž vedly schody se zábradlím - dolů mohl jezdit i po skluzavce. Viděl všechny možné stavebnice a kostky, veliké i malé modely aut a autíčka na dálkové ovládání, nebo figurky cínových vojáčků a příšer z těch nejfantastičtějších příběhů.

Pomalu udělal krok na huňatý koberec, který pokrýval podlahu celé místnosti. Byly na něm vyobrazené mosty a žhnoucí láva. Pomalu přešel až k autu, které skutečně jezdilo, mohl se do něj posadit. Byla tu i zmenšenina hradu a kopy hračkových zbraní.

Opět jej zamrzela Denisova nepřítomnost, protože by si s ním právě teď a tady mohl hrát. Ze zamyšlení jej vytrhla až Tirini zdvořilým odkašláním. Od někoho, kdo není lidská bytost, to byl až překvapivě lidský projev. "Zanedlouho bude slavnostní hostina, nechceš se převléci?" ptala se zdvořile.

"To bych moc rád," odpověděl Tom, který, ač to ve svém původním světě neměl ve zvyku, najednou ctil slušné vychování. Představil si, jak sedí po celý večer při slavnostní hostině před skvostně oděnou vládkyní, a je oblečený jako teď, navíc ušpiněný a zpocený po dlouhé cestě. Což jej přivádělo k další myšlence, která malým chlapcům nebývá vždy úplně vlastní – fakt se musí i umýt.

V čisté bílé košili a volných kalhotách se Tomáš nechal vést opičí průvodkyní až do hodovní síně. Komnata byla obrovská, zdi tvořily odhalené kameny, veliké masivní stoly stály rozestavěné ve třech řadách. Pokrývaly je bílé ubrusy a málem praskaly pod množstvím jídla, jež na ně bylo naloženo. Kam se Tomáš podíval, viděl nějakou lahůdku, od pečeného masa až k ovocným nebo krémovým dortům.

Místnost už byla plná dvořanů připravených k hostině. V čelní řadě seděla panovnice, po jejím boku pak byli Arnoik s Agnoikem a Tomášovi přátelé. Tom si všiml, že v řadě, v níž seděla královna, zůstalo jedno místo volné, ale byl ze všech těch kouzelných spolustolovníků tak nervózní, že se skoro nemohl ani pohnout.

"Tomáši!" uslyšel Jarinův hlas a uviděl jej mávat a ukazovat na volné sedadlo vedle sebe. Chlapec se nejistě usmál a vydal se přes celou místnost k myšákovi. Až cestou si všiml, že všechna místa, kromě jediného, zřejmě určeného jemu, jsou už obsazena. Čekali tedy jen na něj. Ještě nikdo neměl na stříbrných talířích naloženo ani sousto. Celý nesvůj došel až k volnému křeslu, rychle se do něj usadil a zabořil pohled do prázdného talíře. Raději se nedíval kolem, protože se styděl za zdržení.

Královna třikrát hlasitě tleskla a promluvila: "Prosím, vážení dvořané, přivítejte mé dávné přátele, kteří cestují a plní důležitý úkol!" Roztáhla ruce v přátelském gestu a její mladá tvář se upřímně usmívala. Ukázala na skupinku přátel, která seděla napravo i nalevo od ní.

Vládkyně pokračovala: "Máme štěstí, že jejich cesta vede skrze Žlutý Dráp a poctili nás svou návštěvou." Její úsměv přitom ani trochu nepohasl. "Vážení," promluvila opět, "dnes hodujme na počest této odvážné skupinky!"

Všichni přítomní najednou pozvedli číše a připili lahodnými nápoji.

Hody začaly, nesly se v přátelském a povzneseném duchu. Jen Tomáš za celou dobu téměř nic neřekl a stále se raději pomalu nimral v jídle, zíral do talíře a dělal, jako by tam nebyl. Jarin se jej několikrát pokoušel přimět k hovoru, ale pokaždé odpovídal jen několika slovy, až to myšák vzdal.

I když to na pohled tak nevypadalo, Tom velmi dobře poslouchal všechno, co si ostatní říkali, zejména sledoval, o čem se bavili členové jeho skupiny. Arnoik s Agnoikem a královna Kiensheen, zřejmě řešili něco kolem Tmy a Jarin se občas vmísil do hovoru, aby něco podotkl nebo dodal.

"Tomáši," promluvila najednou panovnice přímo k chlapci, který leknutím téměř nadskočil.

"A - ano, Vaše Výsosti?" vykoktal ze sebe.

"Co se stalo předtím, než jsi se ocitl v tomto světě?" zeptala se, zatímco si na talíř nakládala ovoce, které Tom nikdy v životě neviděl. Bylo veliké, zaoblené a růžové. Z plodu vyrůstaly spousty bílých šlahounů, které vypadaly jako vlasy.

"Vybourali jsme se," odvětil trochu nejistě Tom.

"To je mi líto, odpusť, že jsem se tě musela zeptat," omlouvala se Kiensheen, přitom trpělivě zbavovala své ovoce bílých vlasů. Dost dobře nechápal, co vládkyně myslela tím, že se musela zeptat, rozhodl se ale situace využít a dovědět se něco víc.

"Když jsem potkal Denise," znovu pocítil žal, když zmínil přítele, "říkal mi, že musím najít svou hračku. Jsou tu snad i všichni ostatní z nějakého důvodu?"

"Obyčejně to tak bývá," odvětila zamyšleně, "nicméně podle slov tvých přátel jste zatím nenašli téměř žádná vodítka, která by naznačila, kde je. Jakou hračku jsi měl nejraději?"

"Můj cadillac!" odpověděl okamžitě chlapec.

"To bude zřejmě ono," přitakala, "avšak to právě může přinášet mnohem více problémů než ulehčení," zasmušila se Kiensheen.

"Jak to myslíte, Výsosti?" tázal se Jarin.

"Její Výsost Kiensheen to myslí tak," vložil se do hovoru Kolkol, "že se tu nic neděje náhodou a Tma tedy nejspíš bude mít nějakou spojitost s Tomášovou zdejší přítomností."

Tomáš moc nechápal a rozhlížel se po spolusedících.

"Už dlouho zkoumám Tmu," pronesla rozvážně vládkyně, odložila příbor a podepřela si bradu sepjatým rukama. "Hodně informací jsem získal díky Kolkolovi, což je průvodce Tmou a jediný živý tvor, který tam zůstal a nezměnil se."

Královna, oblečená nyní ve společenských šatech, si vážným pohledem změřila všechny přítomné. " V mém šetření sehrály důležitou roli také naše dosavadní znalosti o lidech. Ráda bych se tě ještě na něco zeptala, chlapče."