Chtěli jste se někdy podívat do pohádkového světa? Ale jak potom utéct představivosti někoho jiného? Když se devítiletý Tomáš ocitl ve světě, který se zpočátku zdál být jeho vlastním, potřeboval tuto odpověď najít. Chlapec si musí sáhnout až na samo...
Tom se pomalu rozkoukával, jako by se právě probouzel z tvrdého spánku. Rychle mrkal a mnul si oči. Konečně se rozhlédl kolem sebe. Neměl nejmenší ponětí, kde je. Stál na... ničem. Tedy alespoň se mu to jako nic zdálo. Ovšem jen do chvíle, než rozpoznal jiný odstín černé, než kterou měl pod sebou. Byla odlišná od temnoty okolo.
Všude se válely cáry bílé mlhy, to bylo vše, co ve tmě viděl. Působilo to tak nepřirozeně. Co se to děje? Nikdy o podobném místě neslyšel. Nesměle udělal první krok kupředu. Trochu přikrčený vyděšeně těkal očima ze strany na stranu, snažil se rozpoznat a předejít tušené nebezpečí.
Netrvalo dlouho a zdálo se mu, že slyší zvuky. A skutečně, za chvíli viděl v mlze siluetu jiného chlapce. Přecházel sem a tam a vydával podivné klapavé zvuky. Tom se k němu pomalu blížil a chlapec si ho velmi brzy všiml.
"Ahoj!" ozvalo se z mlhy.
Tom znehybněl. Až po chvíli se odvážil odpovědět: "Ahoj," vydechl trochu polekaně.
"Ty jsi člověk?!" zeptal se najednou druhý chlapec.
Tom si nebyl jistý, jak odpovědět, možná by chtěl říct, že není, ale místo toho se zakoktal: "A-ano."
"Ježkovy brejle, to je něco! Musíš tu být nový! Jsi tu nový, že? Neměj strach," pokoušel se ho uklidnit druhý chlapec, zatímco se přibližoval k Tomášovi. Byl již přímo u něj, když si Tom uvědomil - vždyť je to dřevěná loutka! Tomáš jen těžko skrýval své překvapení.
"Ty jsi loutka?" divil se na oplátku Tom. Jeho údiv ještě vzrostl, když mu to nový kamarád potvrdil a pomalu kolem něj kroužil, jako by si ho prohlížel.
" Abych pravdu řekl, ještě nikdy jsem neviděl člověka."
"Já zase loutkového... kluka."
"To je zvláštní, přitom jsme celkem běžní," upřímnost v jeho hlase byla zarážející.
"Jsem Denis," ukončil druhý kluk trapnou situaci dříve, než vůbec začala, a podával mu ruku.
"Tomáš," odvětil trochu nepřítomně Tom, stiskl nabízenou ruku a jedním dechem se zeptal: "Kde to jsme?"
"Momentálně jsme v Nevidímzemi, tak se jí říká kvůli mlze, co tu je všude kolem. Ale chápu tvou otázku - jsi v jiném světě, než je ten, který znáš." A než Tom stačil protestovat, k čemuž se chystal, zvýšil Denis hlas, aby ho nemohl přerušit: "Je to pro tvoje dobro. Tam dole se stalo něco moc zlého a tohle ti má pomoci se přes to přenést."
"Jaké tohle? Přes co?" nechápal Tomáš, ale pak mu to došlo: "My jsme se vlastně vybourali!" uvědomil si s hrůzou.
"Jo, to je možný," odvětil stroze jeho nový přítel, "ale teď se nemůžeš vzbudit a budeš ještě dlouho spát. Proto jsi tu - aby ses nenudil a mohl si hrát. Je tu taková hra, kterou můžeme hrát spolu. Budeme hledat něco, co jsi měl u sebe a na čem ti záleželo. Půjdeme spolu po stopách té věci, a k získání první stopy si musíme zahrát hru. Musíme ji dohrát, aby ses mohl vrátit..." vysvětloval rychle Denis a máchal přitom tak intenzivně dřevěnýma ručkama, až to celé přestávalo dávat smysl.
Tomáš zprvu jen poslouchal a spojoval si to všechno dohromady. Suma sumárum mu to přišlo jako celkem zábavný výlet. Ostatně stejně chtěl své autíčko zpátky, a pokud to byla zároveň i cesta, jak vidět maminku a tatínka, tak neměl proč váhat.
"S jakou hrou ale začneme?" ptal se Tom.
"Já ještě nevím, na tomhle světě vždy v pravou chvíli přijde nějaké znamení, kudy se máš dát," odpověděl Denis. "Já sám jsem se třeba vydal prvně na zkušenou do světa, protože už jsem dost velký. Pokoušel jsem se najít cestu, kterou bych se vydal. Ale zabloudil jsem a potkal tě. To nemůže být náhoda."
"Cože? Takže jsme tu ztraceni spolu?" ptal se Tomáš.
"Stejně je to zvláštní, že jsi tu. Co jsem slyšel, neukázal se tu člověk už celé věky, i když jste kdysi prý chodili v jednom kuse."
"Co prosím?" Tomáš vůbec ničemu nerozuměl.
Denis se chystal odpovědět, ale v tu chvíli jako na zavolanou uslyšeli cinkání kovu o kov a mlaskavé ťapání nohou, zřejmě bosých. Netrvalo to dlouho a z mlhy smíchané s tmou se vynořil nový příchozí. Tom nemohl uvěřit svým očím: byla to myš. Ale jaká!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podle obnošeného slaměného klobouku se očividně jednalo o myšáka. Kráčel vzpřímeně po zadních nohou a jeho holé tlapky tiše mlaskaly o černou zem. Byl tmavě šedý se světlými pruhy a o něco větší než chlapec. Hlavu mu zdobil velmi starý, ale až na pár šrámů zachovalý slamák. Na zádech měl tmavě zelenou krosnu naplněnou k prasknutí, a navíc na ní cinkaly nejrůznější zavěšené kovové předměty. V pravé ruce pak myšák svíral křivou hůl, která měla na vrcholu podivný kostrbatý oblouk a v něm připevněnou pánvičku s ulomeným držadlem.
V protáhlé tlamičce, připomínající spíš mývalí než myší převaloval podivný cestovatel dlouhé stéblo trávy a zpod širokého okraje svého klobouku těkal černýma očkama z jednoho chlapce na druhého. "Co dělají dva malí chlapci sami v Nevidímzemi?" zeptal se najednou myšák podezíravě.
Kluci na sebe zmateně pohlédli, jako první se vzpamatoval Denis: "Já... My... On je tu nový," a ukázal na Toma.
"Áhááá!" vzkřikl příchozí, "tak to mě omluvte, moje jméno je Jarin a jsem profesionální cestovatel, sběratel a obchodník s cínem." představil se jim.
"Předpokládám, že nepotřebujete nebo nemáte nějaký zajímavý cínový předmět?" Myší oči se podezíravě zúžily.
"No - vlastně - ani ne," přiznali se kluci.
Myšák se obrátil na Toma: "Chápu. Omluvte mou přímost, ale jste skutečně člověk?"
Tomáš zase cítil onu touhu vyslovit "ne", ale s knedlíkem v krku se zahanbeně přiznal, že je skutečně člověkem.
"Teď jste začali hrát hru?" ptal se zvídavě Jarin.
"Ještě ani to ne, teprve čekáme na první znamení," vysvětloval loutkový chlapec.
"No tak to je jasný. Musíte jít se mnou, já jdu pomoct příteli, co má nesnáze, tohle setkání není náhodné. Prosím," pronesl rozhodně Jarin a ukázal pánvičkou trochu jiným směrem, než kam měl původně namířeno.
Malé myší nožičky se opět daly do rytmického pohybu a Denis by myšáka ihned následoval, kdyby ho Tomáš nezachytil za ruku. "Počkej!" sykl.
"Co je?" otočil se k němu zmateně dřevěný kluk.
"Asi nic... Já jen, že jsem ještě nikdy nikam nešel s myšákem, navíc s takovým, který vypadá doopravdy divně," svěřil se se svým strachem.
"Mně přijde normální. To je v pořádku," chlácholil ho Denis, "tady je to běžný. Půjdeme na výpravu, co by se mohlo stát?" S těmito slovy se vydal za myšákem Jarinem a Tomáš jej vzápětí následoval, protože se tu bál zůstat sám.
--
Pokračování za týden! :)
Nezapomeň příběh sledovat na sociálních sítích a navštívit webové stránky, kde si můžeš celou knihu ihned stáhnout zdarma!
