Ukrást hračku

Kapitola 14 (první část)

Za chvíli si uvědomil, že už neslyší zvuk motoru. Ještě ale nechtěl otevřít oči, tma a samota byly velmi milé společnice. Konečně se rozhodl, že už nastal čas se s nimi rozloučit a pomalu se rozhlédl kolem.

Ke svému překvapení i zděšení zjistil, že už není uvnitř vozu, ale v jakési jeskyni. A není sám. V přítmí téměř nic neviděl, jen rozpoznával temné obrysy zaobleného stropu a nerovných stěn a černé siluety mnoha a mnoha obrovských postav. Ještě děsivější bylo, že stály bez jakéhokoli pohybu či zvuku. I pouhý dech v tom tichu burácel prostorem jako zvuk hromu.

Bylo zřejmé, že má nad svým sněním ještě menší kontrolu, než si myslí. Vytřeštěné oči těkaly ze strany na stranu ve snaze najít nějaký vchod nebo jiný otvor. Obří lidé se stále nepohnuli. Tomáše se začala zmocňovat úzkost.

Zoufale si přál, aby se u něj objevil Jarin nebo Arnoik s Agnoikem, nebo kdokoli, kdo by ho odtud dostal ven. Bál se dokonce i ohlédnout. Uvědomil si, že se za celou dobu ani nepohnul.

Nechtěl na sebe upozornit, možná si ho obři ještě nevšimli. Pohnul nejprve prsty u rukou - to ho překvapivě bolelo. Pohlédl na své ruce, ale nezdály se být nijak zvláštní, pouze byl až příliš ztuhlý. Pomalu rozhýbal celé tělo a blížil se k postavám.

Byl od nich zřejmě ještě dost daleko, zatím se stále nepohnuly. Udělal první krok na nerovné kamenné podlaze, a ten se s ozvěnou rozlehl po celé veliké jeskyní. Znehybněl a počkal, než ozvěna utichne. Trvalo to neobvykle dlouho, což mu na klidu nepřidalo.

Pokoušel se posbírat v sobě veškerou odvahu, co mu zbývala. Zhluboka se nadechl, polkl a rázným krokem se vydal k nejbližšímu z obrů. Zdálo se mu, že jeho chůze ještě nikdy nedělala takový rámus jako teď. I když ho postavy musely slyšet a vidět, nedaly na sobě nic znát.

Stál už přímo u jedné z nich a pořád ani náznak, že by ho zaregistrovaly. Už ale věděl proč – vždyť to jsou sochy! Ze stejného kamene jako skála nebo jeskyně, v níž právě stál; nedokázal určit, co to přesně je. Proč by ale někdo vymodeloval tolik umně vypracovaných soch a nechal je tady?

Pravda, sochař jim nedal krásu ani půvab, zato pečlivě uhnětl každý detail. Tomáš viděl oči, víčka, řasy, pruhy pomačkané kůže kolem úst i rýhy na rtech, jako mají živí lidé. Přešel k další soše - byla naprosto stejná jako ta první. Pokračoval k dalším a dalším. Ani jedna se v ničem nelišila. Co víc, zdálo se, že jeskyně ani armáda obrovských kamenných mužů nebere konce, ač se nořil stále dál do hlubin, vzpřímených postav s rukama podél těla neubývalo.

"Temnoto!" vykřikl a zastavil se, "Tmo! Nicoto, nebo já nevím, co jsi!" křičel najednou Tom z plných plic, "vím, že je to jen tvá další hra a odmítám ji hrát!" Snažil se, aby jeho hlas zněl pokud možno sebejistě a zakryl nervozitu, snad i touhu na místě se rozletět na miliardy částeček. Aby už radši neexistoval...

Nejbližší postava, u níž právě stál, sebou náhle trhla. Tom leknutím zaječel a uskočil o kus dozadu. Žádná jiná socha se nepohnula, pouze tato se k němu otočila obličejem, Jenže jak záhy zjistil, socha přitom neměla tvář. Místo ní měla jen dobře známé černé, dračí čelisti, které se roztáhly v děsivém úsměvu a odhalily řady velikých bílých zubů.

Tomáš se začal hroutit do sebe. A nejen on. Všechno kolem, co viděl, snad i celá realita, najednou jako by udělala totéž. Než stačil zareagovat, nepříjemný pocit zase zmizel. Náhle seděl na něčem měkkém a opíral hlavu o chladivou plochu, která neustále drncala.

Pousmál se, protože to znamenalo, že už je zase s Albertem a ostatními. Otevřel oči, zamžoural a rozhlédl se po ostatních, kteří se potichu smutně bavili o Denisovi. Zdálo se, že oni v této chvíli v žádném dalším snu ani ve hře nejsou a celou dobu pokračují v cestě.

Stromy ubíhaly dozadu, mezi nimi prosvítalo stále stejně zlatavé sluneční světlo.

"Právě jsem se dostal z další hry," vložil se hlasitě do hovoru Tom.

"Ze hry?" otočil se k němu s údivem Agnoik, zatímco ostatní ztichli. "Ze hry?" pokračoval, "je možné, že si nás Tma může brát a ostatní o tom ani neví?" vyslovil děsivou domněnku.

Vylíčil ostatním, co se mu přihodilo. Pomalu si uvědomovali, že Tma má nad nimi větší moc, než mysleli. Zdálo se, že nepřítele původně podcenili. Dlouhou dobu o tom čarodějové debatovali s Kolkolem, co by se mohlo dít dál. O Kolkolovi bylo známo, že ve Tmě přežil delší dobu. Modrý dráček se starostlivě díval na Tomáše, na všechny okolo a pohlédl také ven. Poté požádal Alberta, aby zastavil.

Vůz tak učinil a Kolkol vylétl okénkem ven. Ani nemusel vybídnout ostatní, aby také vystoupili z auta. Modrý drak začal pozorně zkoumat nejbližší stromy. Velmi pečlivě si je prohlížel, až konečně zřejmě našel, co hledal, protože vyrazil vpřed rychlostí blesku, aby utrhl přední packou jeden list a přilétl s ním zpátky před své společníky.

"Vidíte?" zeptal se zvláštním dračím hlasem, "ten list nemá žilky, je jen zelený, stejně jako kůra stromů nemá pukliny," oznámil ostatním.

"Jsme ve hře," konstatoval suše Agnoik.

"Dostali jsme se do ní, aniž bychom o tom vůbec věděli a Tomáš do ní hupsnul přímo z jiné hry," přemítal nahlas Jarin.

"Nemůže to celé být jen další hra, kterou hraju jen já?" vložil se do hovoru Tomáš.

"Popravdě, nemůžeme si být jisti, jestli taky někdo z nás není jen iluze tvořená Tmou. Zřejmě se nás snaží oslabit tím, že nás chce rozdělit," přemítal nahlas Arnoik a navazoval na Agnoikovy myšlenky.

"Můžeme nějak poznat, kdo je iluze a kdo ne?" ptal se zcela správně Božo.

"Zdá se, že ne," smutně zakroutil hlavou Arnoik.

V tu samou chvíli projelo každým z nich - kromě Arnoika a Kolkola - ostří meče, zjevilo se náhle jako by odnikud, a určitě bylo vyvoláno magií.

Tomáš, Jarin, Agnoik i Božo s Jožem, dokonce i Albert se skáceli k zemi v ohromných bolestech a s ošklivými poraněními. Ale vteřinu po tom, co je kouzlo zasáhlo, zas jiné kouzlo je začalo léčit. Za několik okamžiků nezbylo po zraněních a bolesti ani památky.

"Takže si můžeme být jisti, že jsme všichni skuteční," přemítal dále nahlas Arnoik, jako by se nic nestalo.