𝙺𝚊𝚖𝚊𝚛𝚊́𝚍 𝚖𝚊𝚏𝚒𝚊́𝚗

|20|

"Nechápeš to děvko?!" Zavrčí mi do obličeje. "Prostě si klekni a dělej to, co umíš nejlíp." Trhne s mými vlasy dolů, abych si klekla na zem.

S velkou nevolí si nakonec kleknu a ze zdola se na něj kouknu.

Dělej, to co umíš nejlíp. Zazní mi v uších jeho poslední věta, ale co já vlastně umím nejlíp?

Mé vlasy nepouští a hrubě za ně zatáhne. Naznačuje mi, že nehodlá dále čekat.

Své prsty zaháknu za lem jeho trenek. Naposledy zvednu pohled k jeho karamelovým očím.
Nic, žádná lítost, žádná láska, jen obrovský chtíč.
Pomalu mu poslední kus oblečení stáhnu, ale nekoukám se. Nechci se koukat na jeho přirození - ne znova.

Vždycky jsem chtěla být princezna, bydlet v obrovském zámku, najít si krásného prince, koupit si vše na co si jen vzpomenu, mít obrovský pokoj s nebesy a hlavně být milovaná. Jedno kým. Je vůbec někdo na tomhle světě kdo mě má rád, kdo to semnou ještě nevzdal, kdo si myslí že ze mě jednou něco bude, komu budu chybět, kdo řekne 'Jo ta byla super'. Existuje ještě vůbec někdo takový?

Ano, jeden byl, ale ten na mě už nejspíš zapomněl.

"Dělej!" Syknu, když mě prudce zatáhne za vlasy a tak se ač nerada přiblížím k jeho přirození, které ještě s větší nechutí a odporu k této osobě vezmu pomalu do pusy.

Je těžké myslet v takovéhle situaci na něco pozitivního, protože jak je známo, lidi mají dáviví reflex.

Který se mi právě aktivoval.

Být znovu tváří tvář tomuto člověku, je možná horší než ledajaká noční můra - pokud tohle teda není noční můra a já se za chvilku vzbudím.

"Á, tak tady jsi." Všimne si mě hned Liam a vřele se na mě usměje - myslím si, že můj ksicht teď musí stát za to.
"Gigi tohle je můj bratranec Jackob, Jackobe tohle je moje kamarádka Gigi." Představí nás, nevím proč mi ale řekl přezdívkou.
Jméno onoho muže, mu ze rtů vyzní jak ve zpomaleném filmu a hodně strašidelném filmu. Je to jakoby se svět zastavil, když si onen muž stoupne.

"Jackobe! Já už nemůžu." Po tvářích mi stékají slané slzy a palčivá bolest prostupující mým tělem tomu vůbec nepomáhá.
"Mě je jedno, že nemůžeš zlato, ty musíš." Špitne a se vší vervou do mě začne přirážet. Snad víc jak předtím. Víc. Víc. Víc.

"Prosím."

Pár dlouhými kroky ke mě přijde a na tváři mu pohrává úsměv. Možná neví kdo jsem, za to já vím kdo je on. Moc dobře to vím.

"Jsem Jackob." Natáhne ke mě ruku.

"Ahoj." Pozdraví mě někdo za zády. Otočím se a spatřím kluka vyššího vzrůstu než jsem já. Má krásné oči.
"Ahoj." Malinko zčervenám, čehož si asi všimne a proto se uchechtne.
"Hledám učebnu Fyziky, jsem tady totiž nový, neukázala by jsi mi prosím, kde je?" Poškrábe se na zátylku. Je moc hezký.
"Vlastně, jdu tam bohužel taky." Zasměju se svému ne moc vtipnému vtipu, ale on se zasměje semnou. Má nádherný smích.

"Jsem Jackob." Natáhne ke mě ruku a já jí zdvořile příjmu.

"Ginger."

Je to jako vrátit se v čase, ale tentokrát se mu zpětné vazby nedostane.
Ginger jsem prostě jen ta Ginger.

Jako kdyby mi najednou někdo lusknul před očima a já se vzpamatovala. Otočila jsem se a div se nepřizabila na schodech.

Ano utíkám od něj. Utíkám od své minulosti.

_______

Zdravím!
I cant. Čekaly jste to někdo? Hah* já vůbec.

*ironický smích

Krásné sny!

~Ann