𝙺𝚊𝚖𝚊𝚛𝚊́𝚍 𝚖𝚊𝚏𝚒𝚊́𝚗

|24|

"Chtěl jsi mě?" Bez zaklepání otevřu dveře do kořán, údajně Liama pracovny. Vlasy mi musí trčet do všech možných světových stran a rudé tváře mi chladí chladný větřík, který vytvořilo otevřené okno, u kterého se tyčils svalnatá postava mého oblíbeného člověka. S tím jak vypadám, má ale co dočinění blonďatý chlapec o pár místností dál. Kdo by řekl, že Niall dokáže být až tak nešikovný a to to říká zrovna někdo jako já.

"Co se ti- to je jedno, zavři a sedni si." Rozkáže mi s neurčitým výrazem na tváři. Je celkem vážnej, nejspíš to bude něco důležitého. Nevím jestli mám být vážná jako on a nebo připravená na popravu, ale myslím si, že od každého něco mě nezabije. Teda pokud doopravdy nepůjde o tu popravu.

"Tak si teda sedám." Řeknu dramaticky, abych odstranila aspoň trošku toho napětí, ale hned potom mi dojde že jsem to leda tak zhoršila. Liam se na mě zamračí a tak se na něj zamračím zpět. Taky se někdy ptáte kolik mi je? Mám stejnou otázku. Má zpětná vazba mu, ale zdvihne koutky do menšího úsměvu a atmosféra v této místnosti mi přijde hned příjemnější.

"Sice mě překvapuje, že tady máš ještě pracovnu a dáváš mi prostor na to si jí pořádně prohlédnout, ale určitě jsi mě sem zavolal z jiného důvodu než ohodnotit třeba ten pěkný bukový stůl tady." Poukážu prstem na kus dřeva před sebou.

"Chci s tebou probrat něco důležitého." dá důraz na poslední slovo a pomalým krokem, řekla bych až strašidelným, se rozejde blíž ke mě. Prsty se zapře o stůl naproti mě, pořád s menším úsměvem na rtech. "A ten stůl není bukový, ale dubový." Opraví mě.

"Ah." Přikývnu v souhlasu.

"Ale původně jsem uvažoval o tom dubovým, jenže tenhle se mi sem hodil víc, ale teď mi je celkem líto, že jsem si nakonec nevzal ten dubový." Rozmluví se a já ho zvládnu jen poslouchat a u toho trošku pokyvovat hlavou, aby věděl že ho poslouchám.

"Tenhle se mi líbí." Složím jediné věci, která nás od sebe dělí kompliment.

"Ale mě ta- nechci tady s tebou řešit stůl Ginger." povzdechne a prohrábne si hnědé kadeře.

"A přijde ti snad, že já jo?" Nohu si přehodím přes nohu a ruce si založím na hrudi. "Tak to už vyklop, co se děje?" Zadívám se mu zvědavě do očí, jelikož mě vážně zajmá, co má zalubem, ale zároveň se i trošku bojím, soudě jeho dřívějšímu výrazu. Nohou začnu nervózně poklepávám o podlahu když je stále zticha a vypadá, že je někde hluboce ve svých myšlenkách. "Liame?"

"Jo?" Střelí po mě nervózním pohledem, nad kterým nakrčím obočí. Už od rána se chová bez důvodně divně nebo, má snad nějaký důvod, o kterém nevím? Celkem se bojím, že to co mi chce říct, co se bude týkat i mě. No ne asi, proč jinak by si sem zval zrovna mě. Je to něco důležitého, co chce prodiskutovat se mnou, takže to musí souviset i se mnou. Tak tohle bylo hluboký.

"Co chceš probrat, se mnou?" Zeptám se znova s protočením očí, ale uvnitř jsem plná nervozity.

"Jsou tady dvě věci, které s tebou potřebuju probrat." Povzdychne si, stále stojící naproti mě opírajíc se o stůl. Proč si prostě nesedne? Je mi pak ještě větší nevolno.

"A ty jsou?" Ještě jednou mě donutí se ho zeptat, o co jde a pokud mi na to znova neodpoví, odcházím.

"S klukama potřebujeme jet něco zařídit." Povzdechne si a já znova nakrčím obočí.

"Fajn? Kdy?" Vážně mi nevadí, že mě tu nechají, protože mě nevadí být sama, nebo spíš to není jedna z věcí, která by mě nějak ukrutně tížila.