𝙺𝚊𝚖𝚊𝚛𝚊́𝚍 𝚖𝚊𝚏𝚒𝚊́𝚗

|5|

"Jo, tak to by se vám líbilo. Ošukat 15ti letou, viď Jay? A nebo bych měla říct spíš Nialle?! Víte, co jděte všichni někam, a ty," Ukázala jsem ukazováčkem na Liama. "mě je u prdele, co bylo! Je mi úplně jedno, že jsi v tu dobu byl můj jediný kamarád, protože víš, kamarád by se zajmal kdyby-" Naštěstí se seknu a razantně zavrtím hlavou. A nechceš jim tu rovnou říct celý tvůj životní příběh, ty pakonile?
"Prostě tak... já jsem chtěla jen normální život, uh. To je to tak těžký pochopit?" Konec věty už spíš šeptám a utřu si jednu neposednou slzu, která se dostane na povrch.

Najednou jsem uslyšela otevírání dveří a následné kroky.
Otočila jsem se a rychlím krokem jsem došla tam, kde se ozval zvuk.
U dveří, které jsou nejspíš vchodové, stojí kluk o pár mega čísel větší než já s kudrnatými vlasy. Kdybych nebyla v pozici vězně a on nejspíš jeden z tich, který mě tu drží, chytla bych se šance - jo naprosto můj  typ - ale okolnosti, ve kterých se právě teď nacházím mi v tom víc než dost zabraňují.

Chtěla jsem ho rychle oběhnout, i když jsem věděla, že to nebude jen tak. Samozdřejmě jsem věděla dobře.

Uchytil moje zápěstí, jako kdyby čekal, že budu takový debil a nebudu s něčím takovým počítat. A co? Samozdřejmě, že jsem s tím počítala.
Koukla jsem se nahoru do zelenkavých očí toho chlapíka a pak jsem prostě využila pánské slabiny. I když on mi přišel zatím jako kluk, ale nesnižujme mu sebevědomí aspoň v mých myšlenkách.

Možná kdyby věděl, že jsem dva roky chodila na sebeobranu...

Chudák se chytil rukama za rozkrok a tím jsem docílila, že jeho ruka zmizela z mého zápěstí.
Doufám, že ještě někdy bude moct mít děti, protože budou určitě rozkošné.

Stop! Radši přestanu myslet.

Vyběhla jsem ještě z otevřených dveří a vydala se po nějaké neznámé cestičce. Ještě, aby byla známá bože.

Po chvíli jsem před sebou uviděla bazén. Jé mají i bazén.
Možná kdybych do něj skočila a schovala se tam...

Byl to špatný nápad a ne jen z hlediska logického myšlení, že ta voda je průhledná, takže když kdokoliv půjde okolo, tak mě v podstatě uvidím. Trapas.
Ale i z mé fyzické stránky. Bazén je hluboký jak kráva a já neumím plavat. Jak mě to taky někdo mohl naučit, když máma byla od rána do večera v práci?

Jenže bylo pozdě. A já to vážně udělala. Skočila jsem do bazénu. Možná to zní absurdně, ale na to jak svůj život nesnáším, nechci umřít. Přece je v tom posraným životě tolik věcí, které bych ještě mohla stihnout.

Mít děti, jed na Maledivy, koupit si obrovského žužu medvídka, naučit se řídit auto, koupit si zlatého retrívra, najít si někoho, kdo mě bude mít rád stejně jako já jeho a oženit se - i když v ty poslední dvě věci věřím tak jako, že existují zoubkové víly.

Místo čerstvého vzduchu, se mi do plic pomalu, ale jistě dostávala voda.

Mé marné pokusy o to se dostat nad hladinu, zkolabovaly stejně tak rychle, jako mé životní plány.

Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a já začínám vidět jen černou tmu.

Tak takové je to umřít?

___________

✝️
R.I.P - Ginger Smith

Takže lidi, představte si jednorožce.
Protože... je/bude asi právě jediná pozitivní věc v tomhle příběhu.

[Pink fluffy unicorn dancing on rainbow]

Proč to píšu? Nemám žádný důvod, proč ne :D

Všem taky přeju - zítra/pozítří - krásného Silvestra - pokud to tedy vůbec v naší aktuální době jde - a hodně štěstí do nového roku.
Přeju už dnes, protože nevím jestli zítra vyjde vůbec nějaká kapitola.

Vidíme Se Za Rok!

~Ann