Killer Queen

1.: Bezcitná

Skáču ze střechy na střechu a rozhlížím se po ulicích. Není mě slyšet, chodím ve vysokých kožených kozačkách černé barvy. V ulicích byl klid a ticho občas prořízlo projíždějící auto nebo kočka v odpadcích. Právě jsem skákala nad nejhorší uličkou, když jsem uslyšela ženský výkřik. Linul se právě z toho místa u kterého jsem byla. U zdi tam svalnatej starej chlap držel ženu a snažil se ji znásilnit.

'Tak to ne, chlapečku. Já tě totiž vidím.' Založila jsem šíp do tětivy a namířila mu ho na záda. Vypustila jsem ho a hrot mu vylezl na druhé straně košile přímo ze srdce. Žena vyjeveně zírala na špičku hrotu, který na ni jen tak tak nedosáhl. Zvedla oči a spatřila můj stín.

"Ty jsi Killer Queen, že? Ty jsi mě zachránila!" 

'Ale, ale, to si myslíš, že jsem tak hodná? To těžko.' I její hlas se mi protivil, ale teď se mi docela hodila. Zapnula jsem si přístroj na změnu hlasu a seskočila do uličky. Můj plášť a sukně od kostýmku se rozvířili a pak zase uzavřeli kolem mého těla. Přišla jsem k ní blíž. Chtěla mě nejspíš obejmout nebo se aspoň tak chovala, ale já ucukla a zvedla si ruce k obličeji. Moje drápy byly vždy děsivé a zvlášť, když se po někom natahují. Teď se natáhly k levé ruce té ženy. Vzala jsem ji za ni a vyhrnula jí rukáv. Začala jsem jí vyrývat svou značku a přitom k ní mluvila.

"Nezachránila jsem tě proto, že by mi záleželo na tom jestli přežiješ. To rozhodně ne. Protiví se mi už jen tvůj hlas, ale něco bych potřebovala a ty se mi k tomu velice hodíš." Zasyčela jsem jí do ucha. Začala jsem jí vyrývat značku Q. Ztuhla a kňourala bolestí.

"Chci, aby jsi šla na policii a řekla těm hlupákům tam, že už si nebudu nevšímat lidí jako byl tenhle chlápek. Dřív jsem je nechávala být nebo při dobré náladě je chytila a odvedla je před stanici, ale teď je budu zabíjet..." Při tomhle slovu se zatřásla. Usmála jsem se nad tím. Je dobře že se bojí.

"Fajn a teď jdi." Sebrala se a div sebou nešvihla o zem jak rychle se snažila utéct. Zakroutila jsem nad tím hlavou a začala se věnovat muži na zemi. Vytáhla jsem si nůž a s jeho pomocí jsem z mrtvoly vytáhla svůj šíp. Obrátila jem ho na záda a vyryla mu drápem svojí značku. Nechala jsem ho v té uličce, byla to mršina, neměla jsem zvláštní touhu se o něj nějak postarat. Zkontrolovala jsem jestli mě někdo nesleduje a pak zamířila ke skrytému vchodu do mé skrýše. Cesta před střechy byla moje oblíbená činnost. Zastavila jsem se na jedné vyšší a sledovala východ slunce. Aby jste pochopili.... moje cesta po městě začíná při západu slunce a končí při jeho východu. Ve dne se tolik zločinů neděje a když už, tak se o ně postará policie. V noci je to horší a to jsem na scéně já a odteď je budu zabíjet. První paprsky se dotknou mé tváře a já ji s radostí nastavuji. Jenže brzy začne město žít a já se musím schovat. Jen málokdy vycházím za dne ven mezi ostatní. Seskočím do uličky u staré a nikým nepoužívané budovy, dříve továrny na boty.

Na dobře schovaném panelu naklepu své heslo a vlezu dovnitř. Sjedu po skluzavce dolů a konečně jsem doma. Nejsem jako nějací hrdinové kteří v noci chrání své město před zločinem a ve dne pak žijou jako ostatní. Ne, já žiji v noci a přes den spím, tedy pokud něco nepotřebuji k jídlu nebo na sebe. To první je častější důvod. Jemně se protáhnu prokřupu si klouby na rukách. Sednu si k počítači a zkontroluji všechny kamery, co mám kolem budovy. Na jedné se mi zobrazí dva muži před vchodem do továrny. přiblížila jsem si obraz a pořádně si ty dva prohlédla. Jeden držel desky a vzrušeně gestikuloval směrem k továrně. Druhý mě upoutal svým drahým oblekem. Vypadal zaujatě. Pak mi to došlo. Je to kupec. Sice by mi neublížil, protože do mého úkrytu vede cesta jen zvenku. Ani by se sem neprokopal tak snadno, jsem dost hluboko pod zemí a kousek do strany. Ale přesto ho tady nechci. Musím ho dostat pryč, musí ztratit zájem o tuhle budovu. Popadla jsem luk a zamířila ven. Vylezla jsem na střechu jednoho z domů, z ní přeskočila na továrnu a oknem vlezla dovnitř. Usadila jsem se na jednom velmi tlustém a silném trámu. Dole pode mnou akorát oba dva prošli a já se zaposlouchám.

"Myslím, že je to výhodná investice, pane. Je to tu opuštěné už spoustu let a dřív se tady vyráběly boty." Takže jsem se nemýlila. Je to kupec. Těch už tu bylo. Mám snadný plán jak ho zbavit zájmu. Stačí jen když vejdou dozadu. Po chvíli tam skutečně vstoupí a po pár minutách se ozve řev. Usměju se. Vidím je vybíhat jako splašené a se strachem v  obličeji. Zastaví se před budovou. Sklouznu se po vedlejším sloupu a přeběhnu tiše za otevřené křídlo brány.

"Tomuhle vy říkáte výhodná investice?" Vykřikne kupec.

"Vždyť tam byly mrtvoly! Tady se očividně skrývá popraviště mafie! Tohle já kupovat nebudu!" Nechal tam toho makléře samotného. Ten si jen povzdechl a radši odtamtud utekl. Já se vrátila do svého domova. To co se tady dnes stalo mi připomíná, že budu potřebovat nové mrtvoly. Sem tam si totiž lidi, které zabiju a neoznačkuji, nechám a dám je přímo do té zadní místnosti. Lidi to pak odradí. Je to dobrá ochrana. Vrátila jsem se do úkrytu. V televizi běžely zrovna zprávy a byla v nich ta žena. Předávala všem mou zprávu.

"Tvrdíte tedy, že se Killer Queen rozhodla vás zachránit a pak vás jen tak nechala jít?" Zeptal se jí policista.

"Ne to ne, tvrdím že mě zachránila abych předala její zprávu." Ten policajt byl snad natvrdlej.

"Fajn, tohle by jste si  aspoň pamatovat mohla, jak vypadala?" Chtěla mě začít popisovat a já začala počítat.

"Tři, dva, jedna..." Zhroutila se na zem a oni našli moje znamení. Kdosi v davu zařval.

"Je to bezcitná stvůra. Zabila nevinnou ženu. Bezcitná....." Televize zčernala. Usmála jsem se. Tak teď jsem bezcitná.

Hej tak další část je na světě:-) :-) :-) :-) doufám že se bude líbit:-) :-) :-)  věnováno Emo_Witch a všem co to čtou:-) :-) :-) :-) :-) :-)  Love you :-) :-)