Killer Queen

10.: V zajetí emocí

Hey guys!

Tuhle písničku, co máte v médiích, jsem poslouchala při tvoření této kapitoly a myslím, že se dokonale hodí ke konci této kapitoly. Takže jestli chcete, pusťte si ji v okamžiku, kdy Steve najde Ange :)

Ange

Zapadnu do postele a neobtěžuji se si sundat oblek nebo toulec se šípy a lukem. Zabořím hlavu do polštáře a nechám slzy dál proudit. Uslyším lehké vrznutí dveří, je mi jasné, že je to Steve. 

"Ange?" Přes závoj vlasů a uslzené oči vidím, že stojí ve dveřích a nejistě kouká mým směrem. Stejně jako ta sociální pracovnice, která mi přišla kdysi dávno oznámit smrt mých rodičů. Tato vzpomínka mě znovu donutí vzlyknout. 

"Ange." Tentokrát to není otázka, ale utěšování. Udělá krok ke mně, pak se odhodlá a dojde až k posteli. Jemně mi položí ruku na rameno. 

"Ange, co se stalo?" Plně si uvědomuji, že to, co se chystám udělat, je dost ošklivé, ale musím to udělat. 

"Jdi pryč." Zašeptám tiše, ale vím, že mě slyšel. "Jdi. Nech mě být." Nechce se mu, a tak setřesu jeho ruku a obořím se na něj. 

"Nech mě na pokoji!" Ucukne, když zahlédne mojí ubrečenou, ale naštvanou tvář. Odstoupí ode mě s pohledem zabodnutým do mé rozlícené tváře a v jeho očích se zračí jediná emoce, kterou jsem u něj nikdy vidět nechtěla. Strach. Ze mě. Přesto ve svém názoru neustupuji. Pomalu začne couvat dál od mé čiré zlosti a nakonec za sebou zacvakne dveře. Tehdy se zhroutím zpět do polštáře a dám vzlykům ten největší průchod. Nesnáším vzpomínky na rodiče, ani po takové době si při nich nedokážu udržet emoce na uzdě. 

Donutím se zvednout z postele a dojít ke skříni, kterou prudkým tahem otevřu. Toulec se šípy a lukem si pověsím na hák na stěně skříně, oblek na věšák a Killer Cry do krabičky na polici. Právě jsem udělala rozhodnutí, které mě může ohrozit, ale mě to v téhle chvíli zrovna dvakrát netrápí. Místo kostýmu si na sebe beru černé tílko s tenkými ramínky, uplé černé kalhoty, světle hnědou koženku a černé boty na tlustém podpatku s přezkami (viz obrázek). Vlasy si přehodím na jednu stranu, vezmu černou kabelku, do boty a za pas schovám nože a vykráčím z pokoje. Steve se zvedne od kamer a chce zřejmě mluvit, ale mě to v mojí současné náladě nezajímá, a tak bez zastavení odcházím do ulic pročistit si hlavu. Jo já vím, není to zrovna nejlepší nápad, ale jak jsem řekla, vůbec mě to teď netrápí.

Steve

Prošla kolem mě jako bych tu nebyl. Vypadala celkově mimo. Dal bych nevím co, abych zjistil, co ji přinutilo plakat. Stalo se snad něco u té ženy, kde předtím byla? Viděl jsem ji vyskakovat z okna a pak čekat pod ním, nejspíš až si to okno zase zavře. Pak rychlým tempem vylezla po požárním schodišti na střechu, kde ji kamera ztratila z dohledu. I když od té ženy odcházela kolem třetí ráno a vrátila se až za úsvitu. Za tu dobu se mohlo stát spoustu věcí, ale já mám takové tušení, že to začalo u té ženy. Moje oči zabloudí znovu ke dveřím jejího pokoje. Vstanu a vejdu dovnitř. 

Naskytne se mi pohled na rozházenou postel, otevřenou skříň s jejím vybavením a rozbitou vázu. Vůbec si nepamatuji, že bych slyšel padat vázu. Ange si toho zřejmě také nevšimla, když odcházela ve stejném spěchu jako v noci, kdy šla na obchůzku. Snažím se rozhodnout jestli mám jít za ní nebo zůstat tady a sledovat ji třeba na kamerách, i když ona je dost mazaná nato, aby se před nimi schovávala. Ale stejně ji na nich můžu najít. Zůstanu tady.

Ange

Ploužím se ulicemi Brooklynu a téměř nevnímám lidi kolem sebe. V malé kavárničce si sedám co nejdál od lidí a dávám si silnou černou kávu. I přes mé snažení být co nejdál od lidí, sedím u okna a vyhlížím na ulici, kde se na mě skrz výlohu dívají kolemjdoucí. Snažím se z hlavy vypudit ten ohavný pocit sklíčenosti a beznaděje. Při tom si skoro nevšimnu faktu, že se stmívá. Proseděla jsem tu celý den a stejně mi to nepomohlo. Když opouštím kavárnu, je venku tma a ulice jsou kupodivu liduprázdné. Moje kroky automaticky zamíří do úkrytu, abych se převlékla a vydala se na noční směnu. Sice jsem dneska vůbec nespala, ale je mi to jedno. 

Jdu s očima zabodnutýma do země, cestu domů znám prakticky zpaměti. Jenže pak mě někdo chytne za loket a vtáhne do tmavé postranní uličky. Proberu se z transu, ve kterém jsem celý den a vytáhnu nůž, abych se bránila. Ten je mi ale záhy vyražen z ruky něčím tvrdým a to samé mě poté trefuje dvakrát do hlavy. Zhroutím se k zemi, ale jsem dostatečně při vědomí, abych si uvědomila, že jsem sice právě zabránila svému znásilnění, jelikož jsem nožem svého útočníka zranila, ale nemůžu se hnout a nikdo mi nepomůže. Zem je chladná až ledová a pomoc nepřichází. Marně sunu ruku po zemi k mojí kabelce kousek ode mě, nemám jedinou šanci na ní dosáhnout. Ani křičet nebo volat nemůžu, nemám ponětí, co mi ty rány do hlavy udělaly, ale mám pocit, že jsem jednu schytala i do zad. Cítím jak prochládám, moje teplota se snižuje. 

Když už pomalu upadám do bezvědomí, s nulovou nadějí na to, že bych se z něj znova probudila, uslyším hlas volající mé jméno. Než se moje oči zavřely, spatřila jsem svoji jedinou záchranu. Steva.

Steve

Celý den jsem proseděl, no spíš prospal, u kamer. Až když se setmělo se celou skrýší rozezněl poplach, který mě vzbudil. Ange se ještě nevrátila a zrovna musí někoho přepadnout. Přiblížil jsem si situaci a nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi ležela Ange, ale vypadalo to, že už je to nějaká doba po tom, co ji přepadli. Tak proč se alarm spustil až teď, když je půlnoc a podle času na záznamu se to mělo stát někdy kolem sedmé? Na to jsem si odpovědět nedokázal, Ange ale mojí pomoc potřebuje okamžitě. 

Vyjdu ze skrýše a snažím se najít tu ulici, co byla na kamerách. Trvá mi to docela dlouho a já začínám být dost nervózní. Až po tři čtvrtě hodiny hledání ji konečně nacházím. Leží na zemi, zřejmě teprve teď upadá do bezvědomí. Přiběhnu k ní a rychle ji beru do náruče. Je ledová, stoprocentně je podchlazená a jde jí o život. Do skrýše už teď mířím na jistotu a za chvíli k ní opravdu dorazím. Ohlédnu se, jestli nás nikdo nesleduje a sjedu do skrýše. Ange pokládám na postel a běžím pro lékárničku, abych jí ošetřil hlavu. Rána je celkem hluboká a bude chtít sešít, ale napřed ji musím zabalit do tepla. Přinesu všechny deky, co najdu, ale ona se pořád klepe zimou. Rychle jí sešiji ránu na hlavě a umyji krev z vlasů vlhkým hadrem. Chvíli po tom se Ange probouzí. 

"Ange." Přispěchám k ní a dřepnu si vedle postele. Oči má stále jemně přivřené, ale vidí mě. Chce ke mně natáhnout ruku, ale nedokáže ji vytáhnout zpod nánosu dek. Chytím ji za ni přes deky a lehce se pousměji. 

"Steve....." Hlas má slabý a chraptivý. 

"Jsem tady Ange. Neboj se." 

"Steve....je mi.....zima..." Rozhlédnu se po celé místnosti s nadějí, že objevím další deku, ale marně. A pak si vzpomenu na jeden kurz první pomoci, co jsem kdysi absolvoval. Byl o podchlazení. Jenže tohle se Ange nebude líbit. 

"Ange, je tu způsob, jak tě zahřát. Ale nebude se ti líbit." Zatřásla se zimou, ale udržela na mě pohled a vlastně se mnou i mluvila, takže by se to dalo považovat za pokrok. 

"T-to je j-jedno.....Udělej t-to..." Přikývnu. Pak ji odkryji a posadím. A váhavě jí sundám bundu a tílko. Stále se jí dívám do očí. 

"Zahřátí podchlazeného vlastním tělem." Zašeptá a lehoulince se usměje. Aspoň, že to zná, jinak bych si připadal hrozně. Sundám si triko, lehnu si k ní a oba nás zase zakryji dekami. Ange se mi schoulí na hrudi a usne. Pohladím ji lehce po vlasech a usínám také.

Hey guys! (Dnes už podruhé :D)

Tahle kapitola je můj vánoční dárek pro vás, moje milované čtenáře :D Je sice dost smutná, protože stále hrozí, že to Ange nepřežije, ale přeci jen to tu dramatiku opravdu chtělo :)Jinak na obrázku je Angiino oblečení :) Další kapitola bude možná na nový rok, tak Šťastný a veselý Vánoce :) Jinak bych byla ráda, kdyby jste si přečetli moje dvě nové storky (Ano, další vánoční dárky :D) a to novou ff se Stevem My Another DNA a třetí díl série Destiny a to Destiny 3 - Life of Destiny :) Tento díl pojednává o Aryenině životě, takže budu ráda za přečtení :)

Love you, guys!