Killer Queen

7.: Konverzace na téma láska

Ange

Políbil mě. Nevím, co mám dělat. Nechci se odtrhnout, ale stejně se po chvíli odtáhneme. Opře se o mé čelo tím svým a dívá se mi do očí.

"Nemůžeme....." Zašeptám.

"Proč ne?" Podiví se také šeptem.

"V mém světě to nejde......využíjí toho, využijí tě proti mě....napadnou moji slabost....to si nemůžu dovolit.....víš, co by se stalo, kdyby mě našli?....oni nepochopí, co dělám tak, jako ty...."

"Začala si lidi zachraňovat..."

"Ano, začala. Ale to zatím nesmaže ty mrtvé. Kdyby na mě přišli.."

"Nikdo se nedozví, že spolu jsme." Namítne. Přivřu oči.

"Ale je tu to riziko. Stačí malá chybička nebo chybný krůček a dozví se to. A pak bude všechno v háji. Radish by se mě pak snadno zbavil a tebe by taky nenechal žít, když se tě už jednou pokusil zabít. Pak by ovládl Brooklyn a nikdo by mu v tom nebránil...." Stále se mi staví na odpor.

"Jak by se to mohli dozvědět?" Nechápe to. Nic nechápe.

"Stačí, když zjistí, že na situace nebo zmínky o tobě reaguju přehnaně moc a je to. Radish není hloupý a všechno by mu došlo. Prostě to nejde!" Odtáhnu se od něj, odběhnu do vedlejší místnosti a nechám ho tam samotného. Kamery nehlásí nic neobvyklého, kromě mého oblíbeného západu slunce. Musím si pročistit hlavu a tak se obléknu do svého kostýmu, vezmu si luk, meč, toulec a Killer Cry, a vydám se kolem zmateného Steva poklopem ven.

Po požárním schodišti vylezu na vysokou budovou,  kde si sednu do tureckého sedu a nastavím tvář paprskům zapadajícímu slunci. Jako vždy nechám své myšlenky volně plout a přemýšlím nad událostmi poslední půlhodiny. Steve mi skutečně velmi pomohl a já mu za to jsem moc vděčná, ale nechci ho přivést do větších problémů, než je. Slunce mě hladí po tváři a dává mi falešný pocit bezpečí. Nemůžu mu dovolit, aby byl mojí slabinou. Ale přesto někde uvnitř zase chci s někým být. Nah, dostal mě do prekérní situace. A já ji musím rychle vyřešit. Pozoruji slunce, jehož paprsky už na mě skoro nedosáhnou, a snažím se cokoli vymyslet. Jenže v mojí hlavě je pusté prázdno, které žádné řešení nepřináší, a to mě deptá. Mohla bych mít aspoň dnes večer práci, abych si urovnala myšlení a taky si trochu protáhla nohy. Jakoby mi někdo chtěl splnit mé přání, uslyšela jsem křik asi dvou žen. Bezva, hned na začátek to vypadá jako znásilnění. To mě bude bavit.

Ladným pohybem vstanu a s lukem v pravé ruce skáču ze své střechy na tu protější. Zaposlouchám se do teď už tmavého nočního Brooklynu a snažím se zjistit polohu těch žen. Výkřik se ozve znovu a k mému překvapení se ozývá z druhé strany střechy. Přeběhnu ji a zahledím se dolů. Tři muži na dvě ženy. To není moc fér. Já ale taky nejsem fér. Zaječím tak hlasitě, jak to jen jde a Killer Cry na mém krku ten křik přemění na vysoký, dráždivý zvuk. Všichni dole si automaticky zakrývají uši a ty ženy jsou naštěstí dost chytré na to, aby od násilníků aspoň kus utekly. Seskočím dolů, prvnímu chlápkovi vrazím loket do žaludku, druhý loket do brady a nakonec ho po hlavě praštím lukem, druhému přistane moje noha, tvrdou špičkou napřed, v rozkroku a rukou ho chytím za tvář a jeho hlavou narazím do zdi, po které se sveze v bezvědomí, stejně jako jeho první přítel, na zem. Ten třetí byl chytřejší, protože mezitím, co jsem se rvala s těmahle dvouma, se rychle snažil chytit jednu z těch žen jako rukojmí. Doběhnu ho, chytnu ho za rameno a dám mu pěstí, když kousek odklopýtne, tak vyskočím, udělám otočku ve vzduchu a sejmu ho nohou. Všichni tři se tu válejí v bezvědomí na zemi a ty dvě ženy stojí kousek ode mě a řeknu vám, ty výrazy stojí za to. Zíraly na mě tak dlouho, až jsem si musela odkašlat, aby zase přišly k sobě. Škubly sebou a když si uvědomily, že se na ně dívám, začaly spěšně mluvit jedna přes druhou.