Killer Queen

5.: Jméno a vzkaz

Poté, co v televizi běžely ty zprávy, cítila jsem se líp. Poprvé jsem ráno vstávala s úsměvem. Steve stále spal a já si najednou uvědomila, jak je roztomilý. Až když sebou trhnul, uvědomila jsem si, že na něj stále zírám. Odvrátila jsem od něj oči a dělala, že kontroluji meče na zdi. Koutkem oka jsem postřehla, že se posadil na okraj postele, protřel si oči a pohlédl ke mě.

"Dobré ráno."

"Dobré." Řekla jsem vesele. Nadzvedl obočí.

"Jsi nějaká veselá." Poznamenal. Tentokrát jsem obočí pozvedla já.

"Je to snad špatně?"

"Ne, to ne, jen jsem tě ještě neviděl veselou." Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Vstal a jelikož spal bez trička, viděla jsem jeho svaly. S úšklebkem jsem se otočila ke kamerám a s uspokojením, že se nic zvláštního nestalo, jsem odešla do kuchyňky. Při snídani se na mě Steve koukal asi se stejným výrazem v očích, s jakým na něj koukám já, když se chci na něco zeptat. Ulehčila jsem mu to tím, že jsem se na něj podívala taky a zeptala se.

"Co?" Uvědomil si, že na mě po celou dobu zírá a sklonil oči. Nahla jsem hlavu na stranu a on vrátil pohled ke mě.

"Já se jen chtěl zeptat, co to, že jsi tak šťastná." Zahleděla jsem se do talíře a zamyslela se nad odpovědí.

"Asi je to proto, že jsem udělala něco dobrého. Takový ten dobrý pocit." Usměju se a on se mnou.

"To je dobře. Aspoň víš, jak se cítí normální lidé." Znejistěla jsem.

"Nevím, jestli je to dobře. City jsou slabost, která tě v mém světě připraví o život. Slabost, kterou si nemůžu dovolit." Vstala jsem od stolu a popadla svůj talíř. Nevím to jistě, ale asi si nad mými slovy povzdychl a zakroutil hlavou. Možná to je nepochopitelné, ale tady se na city prostě nehraje, protože jestli chceš přežít, nesmíš mít žádnou slabost, kterou by mohl proti tobě použít protivník. Přišel za mnou a chytl mě za předloktí, když jsem odkládala talíř. Podívala jsem se mu do očí, které v sobě měly pochopení.

"Chápu to. Musí to být složité, takhle žít a nemoci nic cítit ani mít někoho rád." Kývla jsem na znak poděkovaní a on se na mě povzbudivě usmál. Sama ale nechápu, co se to se mnou děje. Takhle jsem se nikdy nechovala.

"Jak se vlastně jmenuješ?" Nepouštěl moji ruku, když se ptal, a stále se mi díval do očí. Uhla jsem pohledem a vytrhla mu ruku ze sevření.

"Nemám jméno." Otočila jsem se zpátky ke dřezu, když mě znovu chytil, ale tentokrát za obě a otočil mě zase k sobě.

"Musíš mít nějaké jméno. Jak ti říkali dřív?" Díval se mi hluboko do očí a já se v těch jeho začala ztrácet.

"Ange." Zašeptala jsem. S vyřčením toho jména se mi začaly vracet vzpomínky z mého minulého života. Života ne-vraha.

'Jdu školní chodbou, která je plná ruchu od mých spolužáků a žáků z ostatních tříd. Jsem odlišná jen tím, že jsem tichá a chodím v černé. Černý křížek s plamenem pověšený na pruhu kůže, visící společně se stříbrným přívěškem kozoroha na stříbrném řetízku a jakousi plackou s ornamenty, nejspíš vyrobenou z kovu, na černé šňůrce na mém krku. V uších mám sluchátka a v nich puštěný metal. I když jsem potichu a nikomu nic nedělám, mi v tom okamžiku, co kolem něj procházím, podráží nohy jeden ze spolužáků a já padám na kluka přede mnou. Ten je ale nastražený komplic toho, co mi ty nohy podrazil. No, spíš to bude obráceně, ale to teď nemám čas řešit. Ten, na kterého jsem spadla,mě totiž odstrčil, až moje tělo narazilo do plechových skříněk a svezlo se po nich. Všechno kolem mě se točilo a pak mi na břiše přistála jeho noha. Vyrazil mi dech a zachvátila mě bolest. Kopal mě znovu a znovu, dokud ho to nepřestalo bavit a se svým kumpánem neodešel pryč. Bolest byla nesnesitelná. Bylo již po zvonění a všichni byli ve třídách, jen já jsem ležela na chodbě se dvěma zlomenými žebry a se slabým otřesem mozku, dokud mě nenašla jedna z učitelek, která jen náhodou šla touhle chodbou zrovna do naší třídy. Strávila jsem pak dlouhou dobu v nemocnici. Ale tohle byl jen začátek.'

Zahnala jsem zlé vzpomínky a pohlédla na muže přede mnou.

"To je hezké jméno, Ange." Pousmál se, ale úsměv mu povadl, když jsem znovu promluvila.

"To jméno je mrtvé,stejně jako ta, co ho nosila. Už neexistuje." Chytil moje ruce pevněji, čímž mě donutil přesunout můj pohled, který jsem doteď upírala do země, na něj.

"Ale je krásné. A aspoň tě mám jak oslovovat." Nevím proč, ale když mě držel za ruce, připadala jsem si v bezpečí. I přesto jsem se mu však vymanila.

"Takže mě chceš oslovovat takhle, Steve?" Zasmála jsem nad jeho výrazem, který právě předváděl, když se hraně zamyslel a pak odpověděl.

"No proč ne? Jméno je to hezké a Killer Queen ti přece říkat nemůžu." Měl pravdu, ale hlavní bylo, že se mu na tváři vykouzlil ten jeho úsměv. Nad čím to zase uvažuju? Ten krásný moment však přerušilo výstražné pípání z mého počítače.

Odskočila jsem od Steva a přeběhla ke kamerám. Něco se dělo asi o tři ulice ode mého úkrytu. Nelíbila se mi představa jít ven přes den, ale musím zjistit, co se děje. Vzala jsem si kostým, Killer Cry pro nejhorší případy, luk s toulcem a meč. S vysílačkou v uchu, rouškou přes tvář a zařízením na změnu hlasu jsem se spěšně rozloučila se Stevem a vylezla ze skrýše. Po okapu jsem vyšplhala nahoru a rozeběhla se po střechách. Za běhu jsem si z toulce vytáhla šíp s lanem a vystřelila ho na druhou stranu ulice. Na konci střechy jsem jen seskočila a lano mě dopravilo na druhou stranu. Šíp jsem vytáhla za běhu a bez zastavení běžela pořád dál. Jedna menší ulice, kterou jsem hravě přeskočila a pak už následovala ulice, která způsobila ten rozruch.

Na zdi tam byl totiž velkýma železnýma kolíkama přibitej chlap. Jeho krví byl na zdi napsaný vzkaz, který, jak jsem po chvíli zjistila, byl adresovaný mě. Kolem postával hlouček lidí, kteří zřejmě čekali na můj příchod. Vykřikla jsem a Killer Cry vydal ohlušující jekot. Lidé dole si zacpávali uši a hledali zdroj toho zvuku. Hodila jsem dolů jednu ze svých kouřových bomb a kouř po chvíli zakryl celý kout slepé ulice, ve které jsme byli. Seskočila jsem dolů a jakmile jsem vyšla z kouře a lidé mě zpozorovali, začali utíkat ostošest. Podívala jsem se na nápis na zdi.

"Skrýváš u sebe někoho, koho bych rád viděl mrtvého. Vydej mi ho a nezemře kvůli němu víc lidí než teď. Už je jich pět, tak ať jich není ještě víc, třeba ty. Čekám na odpověď, Killer Queen."

Kousek ode mě se ozval smích. Stál tam chlápek s kamerou a jasně viditelným tetováním symbolující jeho gang, Devils. Radishův poskok. A natáčel mojí reakci na tuto oběť. Smích ho přešel v okamžiku, kdy zjistil, že ho sleduji s velmi vražedným pohledem. Vzal nohy na ramena a utíkal směrem k otevřené straně ulice. Střelila jsem po něm šíp, který se mu zabodl do zad a vepředu vyjel ze srdce. Neutekl daleko a tak jsem ho přetáhla zpátky k místu první vraždy a jeho krví jsem na zeď napsala taky vzkaz.

"Je jich šest a bude jich víc, protože ho nevydám. Jednou se na seznam mrtvých přidáš i ty, Radishi, a budu ráda, když tě tam přidám já. Čekej si třeba do smrti, ale nedočkáš se. KQ"

Nakreslila jsem pod vzkaz ještě krvavý pentagram a svoje runy a pak jsem se vydala zpět do úkrytu. Tam jsem se převlékla do černých legín a tmavě modrého tílka. I když bylo jen něco málo po poledni, byla jsem unavená a tak jsem usnula.

Steve

Usnula v židli u kamer. Vzal jsem ji a opatrně ji položil na postel. Její tmavě hnědé až černé vlasy se rozprostřely po polštáři jako vějíř. Nikdo by neřekl, že tahle krásná žena je největší vražedkyně v Brooklynu. A to jméno, Ange. Dneska se navíc chovala jinak než normálně. Víc se otevřela a prozradila mi i svoje jméno. Myslím, že není ještě úplně ztracená. Možná ještě může milovat a já to chci zkusit zjistit.

Hey guys.
Tak tady další kapitola. Doufám, že se líbila a snad se vám líbilo i její jméno. No, osobně si myslím, že to byla taková nudná kapitola bez akce nebo nějakýho zvratu. Věnováno pinkamenapie06 :-)
Love you, guys :-)