Dívka Z Fotky (Nik Tendo FF)

10. Hořká káva, sladký polibek

Pohled Emy:

"Já... omlouvám se," vysoukala jsem ze sebe ztěžka. Vlastně jsem ani nevěděla za co se omlouvám, ale jinak slova mě nenapadala.

"Myslíš, že mi máš co vysvětlovat," řekl Dominik. Usmíval se u toho, nepůsobil, že by byl naštvaný. I tak jsem ale měla strach, jak to celé vezme.

"Jasně," sklopila jsem zrak a hlasitě jsem polkla.

"Půjdeme ke mně, dobře?" navrhl mi a se zvednutým obočím se na mě podíval. Pouze jsem nejistě kývla na náznak souhlasu a následovala jeho kroky.

Tolikrát už jsem tudy šla a on o tom ani nevěděl. Vešla jsem do jeho bytu a dělala si tam, co jsem chtěla, vzala si, co potřebovala a on to nikdy nezjistil. Mám pocit, že i tomhle ani doteď neví a kdybych mu prozradila celou pravdu, bojím se, že by to nevzal dobře.

"Sedni si, Emo," pokynul mi, abych se posadila na jeho přepychový gauč. Několikrát jsem tu sledovala televizi, nebo pila kávu, abych si jednou připadala, jako že žiji v luxusu. Skoro vždy, když byl na cestách.

"Tak a teď prosím mluv. Jak si mě našla?" zeptal se mě a upřeně se mi díval do očí. Nemohla jsem mu v takové situaci lhát. Nešlo to, když se na mě díval takovým způsobem. Říct mu pravdu by však bylo daleko horší, mělo by to určité následky, kterým jsem se chtěla vyhnout.

"Nenašla. Potkali jsme se na tom plese, vzpomínáš?" mlžila jsem.

"Trefa! Ale jak jsi zjistila, kde bydlím?" pátral dál po detailech.

"Náhodou," pronesla jsem tajemně. Ani jsem si neuvědomovala jaká slova vypouštím z pusy. Snažila jsem se, aby ta slova zněla co nejdůvěřivěji. Chtěla jsem, aby jim Dominik uvěřil a dál mě nezásoboval otázkami, na které jsem nebyla připravená.

"Náhodou?" nechápal. Potřeboval slyšet celý příběh, nestačila mu tato chabá slova, díky kterým se nic nedozvěděl.

"Čti mezi řádky," odpověděla jsem mu provokativně a měla jsem v plánu se zvednout z pohovky a co nejdříve z tohohle luxusního bytu odejít. Neměla jsem potřebu s ním dál vést tento rozhovor. Jak jsem chtěla, tak jsem i udělala. Rychlým pohybem jsem se zvedla a byla jsem připravená odejít. Samozřejmě, že mě Dominik musel svými slovy zastavit.

"Odcházíš?" zeptal se, ale ne proto, že by snad neviděl, že jsem na odchodu, ale proto, aby mě přinutil se sama sebe ptát, jestli opravdu chci odejít.

"Budeš mě dál zpovídat?" vracela jsem úder.

"Jen mě zajímalo, proč sis vybrala zrovna mě," hájil se Dominik.

"Všechno to začalo tou fotkou. Prostě mě zajímá proč si to všechno dělala," pokračoval.

"Chtěla jsem tě poznat. Zalíbil ses mi na tom plese. Vím, ten ples byl už před 2 roky, ale do téhle doby jsem nevěděla, jak se k tobě mám dostat. Pořád jsem na tebe myslela, a když se mi naskytla příležitost, tak jsem ji využila," odpověděla jsem mu razantně. Pár důležitých detailů jsem vynechala, vím, ale i tak se toho dozvěděl víc než dost.

"Tak to bychom se měli začít poznávat," pronesl laškovně.

"Káva?" řekla jsem s otázko v hlase. Zvala jsem ho tím na kávu.

"To zní skvěle," usmál se na mě zářivě.

Pohled Dominika:

"Nechápu, že máš taky ráda černou kávu bez mléka a bez cukru. Každý mi tvrdí, že to chutná jak jedovatý odvar," zasmál jsem se. Sedíme naproti sobě v útulné kavárně, popíjíme kávu a souzníme. Nikdy jsem se s nikým necítil takhle příjemně.

"To není pravda. Jen takhle chutná káva dobře," potvrdila mi můj názor. Náš rozhovor najednou po vzájemném smíchu ustal. Její koutky se svěsily a pouze se na mě dívala. V jejich očích měla tu jiskru, která se vám objeví, když prožíváte něco, co dělá šťastnými.

"Moc se mi dnešek líbil," prohodil jsem do ticha.

"Mně taky," přitakala. Nechtěl jsem, aby mezi námi nadále panovalo ticho. Chtěl jsem ho nějak prolomit. Pomalým pohybem jsem svou rukou sunul k její, abych ji vzal do té svojí. To jsem také učinil. Ema se na naše spojené ruce podívala a pak se její oči zvedly na mou tvář. Zkoumala ji. Vypadala napjatě. Usmál jsem se, aby se cítila lépe. Ona mi úsměv nejistě a stydlivě oplatila. Bylo to roztomilé.

Pohled Emy:

Právě stojíme před kavárnou a okolnosti pomalu směřují k tomu, že se rozloučíme a každý se vydáme domů. Nemám ráda tohle loučení na konci schůzky. Nikdy nevím, co mám očekávat.

Dominik se ke mně těsněji přiblížil a jemně se ke mně naklonil. Věděla jsem, kam tohle směřuje. Chtěl mě políbit. Znervóznila jsem. Jsem zvyklá, že se v práci tělesně sbližuji s různými muži, o které ani nestojím. Když to má být ale s někým, kdo se mi líbí, je to pro mě těžké. Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu smutný úsměv.

"Už půjdu domů. Děkuji za dnešek," vyznala jsem mu spokojenost se stráveným časem s ním.

"Rád tě doprovodím," nabídl mi mile.

"Jsi hodný, ale zvládnu to sama," věnovala jsem mu úsměv a na patě se otočila. Šla jsem domů. Odmítla jsem jeho společnost, protože jsem potřebovala být sama se svými myšlenkami. Probrat si v hlavě celý dnešek a uvědomit si, co vlastně chci. Cítila jsem se nějak ztracená.

Pohled Dominika:

Nechápal jsem její chování. Myslel jsem se, že se jí dnešek líbil stejně tak, jako mně. Byl jsem si jistý, že ke mně také chová sympatie. Vlastně mi to i sama přiznala. Tak proč se odtáhla, když jsem ji chtěl políbit?

Seděl jsem za stolem ve své pracovně a psal na papír různé texty. Nejspíš vůbec nedávaly smysl, vlastně se ani nerýmovaly. Pokládal jsem na papír slova, která mě zrovna napadla.

Psal jsem zrovna další úryvek o její maličkosti, když se mým bytem rozezněl zvonek. Zmateně jsem se rozhlédl kolem a přešel ke dveřím. Otevřel jsem je a nastal šok. Nečekal jsem, že zrovna ona na mě bude teď večer zvonit.

"Emo, zapomněla si něco?" zavtipkoval jsem.

"Jo," odpověděla mi zadýchaně. Vypadalo to, že sem běžela a schody brala rychle.

"A co?" nechápal jsem. Ema mi místo slovní odpovědi, věnovala překvapivý a dlouhý polibek. Ruce mi obmotala kolem krku a pověsila se na mě. Chytil jsem kolem trupu a přitiskl k sobě.