Kříže okolo ní byli hustě nahuštěné u sebe. Za rok přibylo mnoho dalších do řad.
Tihle už nic řešit nemusí, nemusí se starat o to, jak to všechno zvládnout. Jak to nevzdat a neskončit to všechno. Aniž by si to uvědomila, její kroky ji přivedli až k hrobce. Znovu jako kdysi se zadívala nad její vchod. Pod těmi havrany bylo napsáno:
Mortui omnes nobiscum sunt.
Sice nebyla žádný odborník, ale poznala, že se jedná o latinu a protože jejich učitelka mimo jiné studovala i mrtvé jazyky, rozhodla se, že se jí na to zeptá.
Za částečně prosklenými dveřmi hrobky si všimla stínu. Rozklepanou rukou zatáhla za kliku a zámek povolil a s cvaknutím a skřípotem se dveře otevřeli. Vešla. Po obou stranách tu byly jakési sochy a pod nimi jména. Jedna z nich vypadala jako anděl, další pak jako antická socha ženy a muže, pak tam byly sochy, které byly poznamenány časem a chyběly jim některé části, které se válely na zemi rozlámané.
Dveře za ní se zavřely. Otočila se a v tu chvíli ji uviděla. Byla to ta samá žena. Nyní ale vypadala spíš jako zjevení. Nic neříkala, jen ji sledovala. Po chvíli se pak ozvalo zapraskání a nějaký kus ze sochy proletěl vzduchem. Žena se vylekala a začala na dívku tlačit, pod její silou spadla na zem ke dveřím.
Až teď si všimla, že měla žena jakési volné vybledlé šaty. Dívala se tam, odkud vyletěl ten kus a sama byla vystrašená. Otočila se a šeptem k dívce řekla.
„Běž odtud a už se nevracej, dráždíš je."
ČTEŠ
PŘÍBĚHY SOUSEDŮ
ParanormalVětšina příběhů, co je tu napsána se doopravdy stala. A nebo ne? Příběhy známé i ty zapomenuté.
