Ten den byl krásný večer. Slunce zapadlo a jeho poslední paprsky se snažily vytvořit umělecké dílo v podobě nadýchaných narůžovělých oveček prohánějících se po obloze.
Dívka nikdy nic tak krásného neviděla. Atmosféra večera ji očarovala. Z otevřeného okna slyšela zpěv ptáků ze zahrady a sem tam nějaké auto rachotící po ulici.
Byla na venkově ve Skotsku už druhým týdnem, rodiče ji z jí neznámých důvodů odvezli pryč z Londýna. Z města, které tak milovala a probouzelo v ní radost a nadšení. Krása ruchu, který k jejich jinak tak klidné čtvrti doléhal, byl většinou přerušen klavírem, na který hrával tatínek každé odpoledne, nebo radostnými výkřiky a smíchem dětí hrajících si na ulici.
Chyběla jí auta, ruch, pouliční zpěv, rodiče i ten malý uštěkaný pes sousedky.
Ten večer nemohla usnout a nebyla jediná.
Mezitím, co dcera Henryho a Elizabeth se trápila nespavostí u prarodičů, její rodiče bojovali o život.
Nebe nebylo vidět už několik dní přes hustý smog.
Všechno bylo zničené, německá letadla se stále vracela a bombardovala Londýn. Mezi zničenými domy pobíhali lidé, někteří se snažili zachránit ostatní a jiní sami sebe.
Elizabeth zrovna viděla, jak se Němci vrací. Rychle vzala dívku, která se snažila postavit na nohy a běžely do metra.
Jen na krátký okamžik zahlédla jejího manžela, který něco volal na muže opodál. Byly už skoro dole, když se ozvala znovu ta strašná rána doprovázená bolestnými výkřiky.
Nesměla. Nemohla se ohlédnout... Šla s dívkou dál.
Ohlédla se až na schodech. Celý vchod se sesypal. A teď nebylo cesty zpět.
Odvedla dívku k ostatním a sama se schoulila do kouta. Měla jen deku, kterou dostala od nějakého muže a pár věcí z kabelky, kterou si to ráno brala do práce. Teď jí byl k ničemu složitý účes, líčení, nebo ty tmavě modré lodičky, na které tak dlouho šetřila.
Vydala se po kolejích, nebyla si jistá, kam přesně ta cesta směřuje, a tak jen šla. Byla okolo ní černočerná tma, když najednou naproti sobě uviděla světlo.
Rozběhla se, ale čím byla blíž, tím si všímala toho, že to byla světla z baterek. Naproti ní stáli muži v uniformách. Jeden z nich cosi řekl druhým, ti se pouze zasmáli a další vystřelil...
Julie celý večer oka nezavřela. Husté kadeře se jí potem lepily k tváři.
Pootevřené dveře se pomalu zavřely a v místnosti osvětlené pouze svitem měsíce se zjevila postava. Dívka v ní nejdříve přes strach nepoznala jí dobře známou ženu, trvalo to ale jen chvíli než si to dívka uvědomila. Byla to její maminka. Přiblížila se až k ní. Nechodila však - spíš jakoby se vznášela.
„Drahoušku, pamatuj si, že tě miluji."
„Proč? Vždyť jsi se mnou a budeš napořád."
„Beruško, lidi odchází a přichází... Nikdo tu není napořád a já s tvým otcem už zde nejsme."
„Maminko, slib mi, že mě neopustíš..."
„Budu s tebou až do konce."
ČTEŠ
PŘÍBĚHY SOUSEDŮ
ParanormalVětšina příběhů, co je tu napsána se doopravdy stala. A nebo ne? Příběhy známé i ty zapomenuté.
