Pochodovala ze strany na stranu. Celá se klepala, slyšela je, našeptávali jí a ona už nebyla schopná domov opustit. Nejedla, nepila. Všechen její čas teď trávila zíráním do prázdna. Nesnášela to, ale nevěděla jak se od toho oprostit.
Celé dny poslouchala hlasy. Někdy si z ní utahovali, jindy ji strašili, pak ji zase chránili před nimi samými. A teď, teď měla pocit jakoby ji obklíčili a ona se nemohla ani hnout. Nenáviděla svůj život, nenáviděla sebe, nenáviděla ten dům, nenáviděla je.
Ale na druhou stranu si život bez nich nedokázala představit.
Plakala, chtěla utéct, zachránit se, ale nemohla. Klečela na studené zemi v temném pokoji a přála si od toho všeho odejít, přála si být zase malá.
V tu chvíli skrze ní cosi prošlo. Byl to obrovský nával energie. Chytla se za hruď, bolest ji svírala hruď. Otevřela oči. Až teď je všechny viděla - tak jak si je pamatovala, když ještě žili. Usmívali se, byli v klidu a natahovali k ní ruce.
Stará žena se k ní natáhla a vtáhla ji do objetí. „Mortui omnes nobiscum sunt."
V duchu si ta slova znovu přeložila. „Mrtví jsou tu s námi." Nahlas byla schopna říct jen tiché „proč?"
Její maminka, která se držela těsně vedle jejího boku, se na ni láskyplně podívala. „Protože sis to sama přála. To na tobě bylo, abys nás pustila pryč, ale tys nechtěla a teď... Teď už budeme spolu všichni napořád."
Dívka se ohlédla. Až teď jí došlo proč je vidí. Je mrtvá.
ČTEŠ
PŘÍBĚHY SOUSEDŮ
ParanormalVětšina příběhů, co je tu napsána se doopravdy stala. A nebo ne? Příběhy známé i ty zapomenuté.
