Life among the angels

Chapter 8

Všichni tři - já,Niall, Hannah jsme na něj hleděli s otevřítou pusou. Já věděla proč se nemám ptát! Jsem blbá, blbá,blbá!!

"Za-Zayne, proč jsi mi to neřekl, když jsem se tě ptal?" Začal rozklepaný Niall. Najednou místnost zaplnily čtyři páry křídel.
"Protože jsem tě tím nechtěl zatěžovat. Bylo to hrozné. Myslím si, že si to Liam nepamatuje, ale já ano."
Wow.. Takového Zayna neznám. Vždycky byl tak ledový, odtažitý a teď tu brečí. Ale tohle by dostalo každého. Niall a Zayn se objímali. Nervózně jsem se ošívala.
"Myslím, že je čas pustit se do práce!" Zavelela Hannah.

* * *

Do bytu jsme dorazili první. Konečně pátek...
"Musím zjistil jestli tu je nějaký klub. Nečekejte mě!" Už to byl zase ten starý Zayn. Převlekl se a zmizel. Nastalo trapné ticho mezi mnou a Niallem. No tak, Cammi, řekni něco. Nemůžete tu jen tak stát a koukat se na sebe.
"Proč jsi nedovolila, abych tě políbil?"
Sakra! Sakra! Sakra! To mám z toho, že nemůžu vymyslet něco inteligentního dřív!
"Já nevím, skoro se neznáme. Ne, že bych nechtěla, ale nechci nic uspěchat.."
Doufala jsem, že to pochopí i když jsem to nevysvětlila kdovíjak super. Dveře se rozletěly a dovnitř se nahrnuly Harry, Louis a Liam. Niall ihned zmizel ve svém pokoji. Tak tohle bude ještě problém..
"Kde je Zayn?" Ptal se Harry.
"Šel prý najít nějaký klub nebo co.."
"Beze mě? Cože?? Jdu za ním!!!" Zakřičel a vyřítil se zpět ze dveří.
Liam zavrátil oči.
"Nevýhoda je, že tu není wi-fi.." Brblal si sám pro sebe Louis, který měl v rukách notebook. Ojé, zas ten otrava..
"Kluci, já jdu spát. Dobrou." Rozloučila jsem, osprchovala a plácla sebou do postele.

* * *

V noci mě probudila žízeň. Rozhodla jsem se použít dosud nedotknutou kuchyň. Zastavila jsem se, ale v obýváku. Slyšela jsem vzlyky. Chtěla jsem to ignorovat, ale nešlo to. Napila jsem se a zamířila po zvuku.
Přišla jsem k Liamovu pokoji. Před dveřmi jsem se zastavila a chvilku přemýšlela jestli tam doopravdy mám jít. Nadechla jsem se a vešla.
"Jsi v pohodě?" Zašeptala jsem. Výborně Cam!! Určitě bude v pohodě, když brečí!
"Jasně."
Přišla jsem blíž k němu a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Zděsila jsem se. Normálně jeho nádherné oči, měl teď opuchlé. Objala jsem ho a on se znovu rozeštkal, mně na rameno. Proč poslední dobou všichni brečí?
"Víš.. Já se měl ženit." Začal pomalu mluvit i bez pobídnutí. Nejspíš mu to dělalo dobře, když si o tom s někým povídá.
"Ou.."
"Jmenovala se Danielle. Byla tak nádherná. Měla čokoládovou pleť i oči. Miloval jsem na ní její kudrliny kvůli kterým se tak často vztekala a žehlila jsi se. Byly jste si podobné. Obě velmi tiché a milé. Chtěl jsem ji požádat o ruku až bychom přiletěli z Texasu, ale to letadlo.. Vím, že by řekla ano. My dva jsme si byli souzeni. Doufám, že si teď najde někoho, kdo ji budu milovat stejně tak jako já ji. Který ji bude ochraňovat.. Pamatuji si na ni naprosto přesně... Každou křivku jejího těla.. "
Znovu se rozplakal a já s ním.
Každý tu máme nějaký příběh. Žili jsme si svůj život a pak nás náhoda spojila. Náhoda se jménem Smrt. Vzpomněla jsem si na svoji rodinu..
"To je mi líto.." Zamumlala jsem mu do ramene.
"Teď už se, ale nedá nic dělat. Jen ať je šťastná. Omlouvám se, jen mě to prostě přepadlo.. Nechci tě tím zatěžovat."
" To je v pořádku. Nedivím se ti. Kdybych taky někoho měla, určitě bych plakala."
Povzbudivě jsem se na něj usmála.

* * *

"Cam! Vstávej, máš tady návštěvu." Návštěvu? Kdo to může být? Vstala jsem od lenošení na posteli.
"Ahoj."
Zamrzla jsem v pohybu. Přede mnou stála Nicool, moje malá sestřička, ale nebyla už vůbec malá. Vypadala tak na 16-17. Slzy se mi začaly drát do očí. Rozběhla jsem se k ní a objala.
"Nicoole! Co tu děláš? Ráda tě zase vidím!!"
"Camille, no tak. Neumačkej mě. Pojď si radši někam sednout." Navrhla a vydaly jsme se do parku, abychom měly trochu soukromí. Kluci by byli zvědaví.
"Jakto, že jsi tak stará?" Divila jsem se.
"Je mi 16. Tady utíká čas pomaleji než na zemi. Jsem tak ráda, že jsem tě našla. Prochodila jsem snad celé město, ptala jsem se každého..."
"Jak se mají máma a táta?"
Nicoole zesmutněla.
"Když jsi umřela, mám celé dny probrečela a táta taky. Začali se hádat... A.. Camille, oni se rozvedli. Doufám, že ale teď už budou zase spolu. Když byli u mě tak se objímali."
"Jak to myslíš u tebe?"
"V nemocnici. Moje choroba mě úplně pohltila. Při životě mě udržovaly jenom přístroje a ty se musely odpojit."
Věděla jsem, že se tu dřív nebo později objeví, ale zaskočila mě to. Nicoole zatřepetala křídly.
"Ach Nik, tolik mě to mrzí. Neměla jsem tě nechat samotnou."
"Můžeš za to, že jsi umřela? Asi těžko."
"Ale-"
"Žádné ale. Nemůžeš."
I přes její slova jsem pořád cítila vinu. Ona mě potřebovala a já odešla..
"Cam, budu muset jít."
"Ty tu nezůstaneš?"
"Ne, přijdu zase zítra. Přísahám."
Rozloučily jsme se a já šla svou vlastní cestou. Nikdo, ale doma nebyl. Jen, co jsem za sebou dveře zavřela už se znovu otevíraly. Louis. Ne, já si od něj nenechám zkazit náladu, když jsem po dlouhé době opět šťastná.
"Camillko, ahoj! Vzácná návštěva už odešla?"
"Ne, je neviditelná." Odsekla jsem a chtěla jít do pokoje, jenomže Louis mě nepustil. Naopak. Už tase jsem byla přimáčknutá na zdi. Do háje!
"Víš na čem jsme se minule domluvili?" Začal sladce.
"Pokud si dobře vzpomínám, tak na ničem!"
"Slíbil jsem ti, že to zjistím."
Možná ho nemám ráda, ale je tak zatraceně nádherný..
"A?" Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
"Co. Ti. Na. Mě. Vadí?" Odsekával.
"NIC!!!"
Zaječela jsem a Louise mě políbil.
"Co se tady kurva děje?" Za Louisem se objevil Niall. Můj Niall.
"Nic." Louis ode mě odstoupil. Niall zuřil.