Fake memories

3

Dabi

Náš úkol je jednoduchý. Musíme vykrást banku, aby si ověřili naše schopnosti. Jak hloupé, ale nemám na výběr, pokud chci peníze, ze kterých bych mohl žít. Pro dobře placenou práci cokoliv. Dostali jsme s Togou plán budovy a máme pracovat jako tým. Přijde mi to fakt směšný. Nejsme děti, aby nás zkoušely a dávali nám testy. ,,Dabi! Haló! Tady země!" zpraží mě pohledem Toga ležící na posteli, o kterou jsem se opíral zády. Tenhle bar musel být dřív nějaký bordel, protože je tu i pár pokojů v prvním patře. ,,Co je." otočil jsem k ní hlavu. ,,Proč nemůžeme improvizovat?" znuděně se převalila na bok. ,,Protože neznám tvojí schopnost." nikdy mi ji neprozradila a ani jsem se to nikdy nepokoušel zjistit. ,,O to víc bude srandy." po tváři se ji rozlil zářivý úsměv vhodný psychopata. ,,Máme pracovat jako tým." připomněl jsem ji. ,,Tak improvizujme jako tým." pokrčila rameny a posadila se na postel do tureckého sedu. ,,A co tím získáme? Máme se vloupat do nejlépe střežené banky tady ve městě, což pro mě samotného není problém, ale s tebou?" ,,Myslíš tím "..pro mě samotného není problém.." to, že zase všechno podlehne tvým modrým plamenům?" zamyšleně se ke mě nahnula a začala si prsty hrát v mých vlasech. ,,Tak nějak." musel jsem souhlasit, protože měla v podstatě pravdu. ,,A co ten pocit viny za všechny ty mrtvé? To tě netíží svědomí? Kolik jsi jich už zabil? Hmm..?" její slova mě někde uvnitř těla drásaly na cáry. Pocit viny? Všechna ta tíha, kterou nosím a která je s každým mrtvým těžší.

Omotávala mi ruce kolem krku. Cítil jsem na kůži její dech. ,,To tě opravdu netrápí? A co tvoje rodina? Tvůj otec?" proč ji to zajímá? Proč se stará. Co chce? ,,A Hawks?" zašeptala mi do ucha. Chytl jsem ji prudce za ruku a přehodil ji přes sebe z postele na zem. ,,Nic z toho pro mě nemá nejmenší význam. Nezajímá mě kolik mrtvých za mnou zůstane. Nezajímá mě rodina. Nezajímá mě Hawks. Jsou to jen  stíny v mý minulosti!" můj klid se vytratil někam do neznáma. Měl jsem chuť použít svoji schopnost, ale neudělal jsem to. Nemělo by to cenu. Pustil jsem její ruku a odvrátil od ní hlavu. Toga se zvedla ze země a otřepala si kolena. ,,Vidíš, klidně můžeme improvizovat, neublížíš mi." usmála se potutelně. ,,Dobře vyhrála jsi. Jen už nikdy přede mnou o tomhle nemluv." odbyl jsem ji rukou. ,,Jupí! Vyhrála jsem!" vyskočila zase na postel. ,,Jen mi prozraď, jak se hodláš dostat k trezoru?" namítl jsem. ,,To nech na mě, stačí, když se v tý bance objevíš.". Mám dojem, že ji uniká pointa toho, že máme pracovat jako tým. Ale co, hádat se s ní nehodlám. Pro mě za mě, ať si dělá co chce. ,,Dobře, řekni mi kdy a já tam budu." vstal jsem ze země a počkal si na odpověď, pak jsem opustil pokoj.

...

Zastavil jsem se před bankou. Doteď nemám nejmenší tušení, co Toga chystá, ale budu prostě improvizovat. S rukama v kapsách jsem se rozešel ke vchodu. Vešel jsem dovnitř a očima hledal Togu. ,,No ták, kde jsi." zamumlal jsem pro sebe, když jsem ji nikde nezahlédl. Stál jsem v hale a kolem mě procházeli lidé k jednotlivým přepážkám. Náhle do mě zezadu vrazila spěchající žena. Nepatrným dotekem mi něco vsunula do kapsy kabátu. Měla krátké hnědé vlasy a modré sako s krátkou přiléhavou sukní. Vytáhl jsem z kapsy srolovaný papírek, který  jsem patrně otevřel. 

Přepadení!!! :)

Slovo bylo ještě doplněné dvěma podobiznami mě a Togy. Jak by ta žena mohla něco takového vědět? Toga! Docvaklo mi rychle. Ještě jednou jsem se zadíval na ženu, která se právě u ochranky prokázala jako zaměstnankyně a pokračovala dál do prostorů banky. Zdá se, že super střežená banka má trhliny v bezpečnostních opatřeních. Mírně jsem sklonil hlavu a zajel si prsty do vlasů. Nenápadně jsem rozhlédl se kolem sebe, abych měl alespoň malé ponětí kde se nachází ochranka. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. ,,Tohle je přepadení!" naklonil jsem pobaveně hlavu na bok s prsty stále ve vlasech. Ochranka se okamžitě pohnula ke mě a lidé začali panikařit. ,,Nestřílet! Není ozbrojený." ozval se jeden z mužů ochranky. ,,Kdo řekl, že potřebuju zbraně k tomu, abych přepadl banku?" prohodil jsem nahlas. Nikdy mě nepřestane bavit ten výraz strachu v jejich očích a to hrobové ticho před bouří.