Fake memories

4

Toga

,,Ne! Prosím, neubližuj mi!" vyděšená žena v tmavě modrém saku a sukni se krčila u zdi slepé uličky s rukou nataženou před sebe, jako by mi to mělo zabránit v tom, co chci udělat. ,,Ale, ale.." s úsměvem ve tváři jsem se k ní přiblížila. ,,Nechci ti ublížit, jen si od tebe potřebuju něco vypůjčit." pohladila jsem ji po tváři. ,,Líbí se mi, jak vypadáš." zašeptala jsem kousek od ní a přiložila ji nůž k podbřišku. Slyšela jsem jak ji ¨rychle bije srdce v hrudi. ,,Nech mě být, prosím.". Jak ubohé. ,,Slibuju, že to nebude bolet." zašeptala jsem ji do ucha. Pak už se prázdnou uličkou ozval jen bolestný výkřik a její bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Vytáhla jsem z kapsy kus látky a utřela si do ní špinavý nůž. Doufám, že mi to bude stačit. Olízla jsem si jazykem kapičky krve ze rtů. Měla bych si pohnout, ať tam Dabi nečeká tak dlouho. Poklusem jsem opustila uličku.

Konečně jsem byla před bankou. Vše může začít. Vešla jsem dovnitř a okamžitě vyhledala očima Dabiho. Stál uprostřed velké haly. Spěšně jsem si vytáhla papírek a když jsem kolem něj procházela, vrazila jsem do něj a do kapsy mu vložila vzkaz. Pak už jsem zamířila ke vchodu pro zaměstnance. Tu ženu jsem sledovala už několik dní. Znám její zaměstnání, chůzi, vystupování na veřejnosti a taky úplně přesně vím na kolik chodí do práce. U dveří mě zastavuje ochranka. Přikládám palec na snímač otisků. Po chvilce se objeví zelené světýlko a já vcházím dovnitř. Tuhle ženu jsem si nevybrala jen tak. Díky její práci mám přístup k trezoru. Ano mám plán, i přesto, že jsem Dabimu skoro před týdnem oznámila, že budeme improvizovat. Udělala jsem z něj mojí volavku, která má za úkol jakýmkoliv způsobem odlákat pozornost a tím, že jsem mu neřekla o plánu, použije i svoji schopnost. Zlomyslně jsem se pousmála, když zazněl alarm a kolem mě se prohnala skupinka ochranky. Nesledovaně jsem sešla po schodech k dalším dveřím. Tentokrát sken očí. Oni už fakt netuší jak zlodějům znepříjemnit práci. I tady jsem prošla bez menších komplikací. Jen se modlím, aby tam nebyl číselný kód, protože ten neznám. Díky bohu, vše klape podle plánu a já jsem konečně v trezoru.

Dabi

Modré plameny ožíraly stěny haly. Lidé se krčili se slzami v očích. Těla můžu z ochranky bezvadně ležela na zemi a ve vzduchu se držel pach spálené lidské kůže. Ten pocit moci jsem si vychutnával plnými doušky. Z dálky už se ozývaly sirény policejních aut a hasičů. Hrdinové dorazí co nevidět a Toga nikdy. Nemám zrovna v plánu se zpovídat svému otci, kdyby se tu náhodou objevil. Ale stejně pochybuju, že by si na mě za celou tu dobu vzpomněl. Pohřbil mě za živa už tehdy, kdy jsem pro něj byl jen neschopný, nepovedený parchant, který se netoužil stát hrdinou. Za to Hawks je přesný opak. Udělal by cokoliv pro to, aby se jeho podělaný sny splnily. Musím na to přestat myslet. Je to už jen minulost. Nic víc.

„Padáme!" ozval se dívčí hlas vedle mě a vytrhl mě z toku myšlenek. „Máš to?" optal jsem se ji. „Mám, musíme zmizet." popadla mě za rukáv přesně ve chvíli, kdy do banky vrazli hrdinové. „Dělej Dabi!" vykřikla Toga, která ještě stále nenabyla své podoby. Jedním máchnutím ruky jsem zatrasil hrdinům cestu modrými, žhavými plameny a rychle běžel k únikovému východu za Togou.

Hawks

Okamžitě jsem zamířil k bance, když jsem zjistil, že ji napadly lupiči. Věděl jsem, že nesmí uplachnout spravedlnosti. To jim nedovolím. Během chvilky jsem stál před budovou, ze které šlehaly modré plameny. Srdce se mi v tu ráno zastavilo. Nedokázal jsem se nadechnout. „To nemůže být.." vyschlo mi v puse. Zíral jsem na tu budovu jako malé dítě na televizi. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Chci tam vůbec? Co když tam stále je? Co mu řeknu? Že mě to mrzí? Ne. Už mu nemám, co říct. Doufám. „Jsou tam pořád lidé!" ozval se vyděšený výkřik z davu přihlížejících, který mě probral z tranzu. Je to moje práce. Musím to udělat ať to stojí, co to stojí. S novou kuráží jsem vpadl do budovy. Náhle mě oslnilo jasné modré světlo, které se předemnou zjevilo spolu s kouřem a příšerným spalujícím vedrem. Ocitl jsem se v modrém pekle. S tím pocitem se mi vrátily i vzpomínky. Vzpomínky, na které jsem se tak dlouho snažil zapomenout, abych se mohl stát tím, čím chci. Hrdinou. K mým uším doléhal tlumený pláč zoufalých lidi snažících se od sud dostat ven. Vím, že nemůžu nechat plachnout padouchy, ale momentálně má přednost bezpečnost občanů města. Bez váhání jsem poslal svoje péra ať odnesou lidi ven z budovy do bezpečí mimo oheň. Kolem mě proletěl proud vody, který protrhl plameny a odhalil mi výhled na běžícího může s tmavými vlasy a černém kabátu. Mírně povytáhnuté rukávy odhalovaly jeho zjizvené ruce. Krátce se s posměšným ušklebkem ohléd na spoušť, kterou nechal za sebou a jeho oči se zabodly do mě. Cítil jsem jak mě propaluje skrz na skrz. Nikdy mi to neodpustil..

Nikolajankov881

Mám jen malou otázku.. Jak by jste hodnotili pokračování Memories? 🤔