Fake memories

6

Hawks 

Dnešek byl poměrně náročný. Obzvlášť dostat ten oheň pod kontrolu. Navíc pořád nemůžu uvěřit, že jsem po tak dlouhé době viděl Dabiho. Uprostřed modrého pekla. Byl jako pán ohně. Šílený úsměv a v očích hlad po dalších spálených mrtvolách. Unaveně jsem se plahočil při západu slunce ulicí. Všechno mi ho to teď najednou připomíná. Není to daleko od vyhlídky, kde jsme se dřív jako děti setkávali. Zadumaně jsem kopl do šutru na zemi. Pamatuju si to jako by to bylo včera, když jsem ho zachraňoval z hořícího obchodu. Tehdy se bál toho co dokáže a teď se vyžívá v bolesti ostatních. Baví ho pálit lidská těla. Změnil se. Trochu se mi zastesklo po starých časech. Nohy mě vedly k vyhlídce s myšlenkou, že si tam na chvíli sednu a odpočinu.

Dabi

Už dlouho jsem nešel touhle cestou, ale zvláštní, že se tu nic nezměnilo. Domy, cesta i stromy, všechno tak jako před lety. Došel jsem do cíle. Slunce se sklanělo k obzoru a na neby se začaly vytvářet narůžovělé chomáčky obláčků jako cukrová vata. „Tss, jak romantický." ucedil jsem skrz zuby. Z vyhlídky byl krásný výhled na celé město, obzvlášť teď, když bylo nasvícené oranžovými odstíny zapadajícího slunce. Posadil jsem se na lavičku a položil si ruce do klína. Unaveně jsem zaklonil hlavu a zavřel oči. Chladný Vaněk si pohrávál s mými vlasy a já se na chvíli cítil zase volný. Z pohodového odpočinku mě probrala až osoba, která vrhala stín na můj obličej. Znechuceně jsem pootevřel jedno oko, abych zjistil kdo mě otravuje. Skláněl se nademnou muž se světlými vlasy, které mu přepadalý do obličeje a na bradě měl malé strniště světlých vousů. „Hawks?" zavrčel jsem nevrle. Tak ten mi tu fakt chyběl. Narovanal jsem se na lavičce. „Přišel jsi mě zatknout za to, že jsem vyloupil banku?" ohlédl jsem se na něj přes rameno se zamračeným obličejem. „Neškleb se tak, jsem sice hrdina a za tebe bych měl prémie, ale dneska už mám po práci." obešel lavičku a posadil se vedle mě. Nastalo hrobové ticho. Ani jeden z nás neměl, co říct. Jen tak jsme tam seděli a pozorovali slunce jak pomalu klesá za obrysy paneláků. Cítil jsem jak se mezi námi tvoří zvláštní napětí, které se pomalu stupňovalo. Něco mě k němu táhlo. Předklonil jsem se a opřel si ruce o roztažené nohy. „Jak se vede?" přerušil ticho trochu chraplavým hlasem Hawks. „Jak by jsi asi řekl? Žiju jak se dá." zamumla jsem odpověď bez toho, abych se na něj podíval. „Heh, to vidím. Taky se nějak protloukám životem." opřel se o lavičku a sledoval nebe. Z nějakého neznámého důvodu jsem pociťovat v jeho blízkosti primitivní touhu po něčem, co jsem kdysi měl a teď mi to chybí. Koutkem oka jsem pozoroval jeho zářivé oči. Byl jako malý kluk. Plný energie a bezstarostí. Závidím mu to. Chtěl bych jen kousek toho, co má on. Možná chci i kousek jeho samotného. „Myslím, že už půjdu." prudce jsem se zvedl z lavičky tak, že tmavý roztrháný kabát za mnou zavlál ve větru. Hawks na to jen přikývl. „Pořád ho nosíš?" zazněl jeho hlas, když jsem pomalu opouštěl vyhlídku. „Stále, je to jediná věc, co mi připomíná kdo jsem." neodvážil jsem se na něj ohlédnout, protože to co jsem řekl nebyla pravda. Ten kabát nosím proto, abych nezapomněl na to jediné krásné v mém životě, co mě potkalo. Na něj. Bez dalších slov jsem odešel s rukama v kapsách. Mám nutkání mu toho tolik říct, ale nemůžu. Jsem přece jen padouch, troska, nicka, osoba, co se neměla nikdy narodit. Bylo by to tak lepší.

Hawks

Dabi pomalu odešel a já zůstal na vyhlídce sám. Slunce už dávno zapadlo a na neby se začaly objevovat malé hvězdy. Neřekl bych, že ten kabát nosí, proto, aby věděl kdo je. I když s tím, co si prožil to musí být těžké. Rychle jsem natáhl ruku k nebi a sevřel pěst. Když jsem jí zase stáhl k sobě, rozevřel jsem dlaň, abych se podíval na motýla, kterého jsem chytil. Byla to jen obyčejná můra. Zaujatě jsem ji sledoval, jak mi lozí po ruce. Její bílá křidélka odrážely odstíny noci. Po chvíli je roztáhla a zmizela ve tmě. Možná bych měl taky jít, ale nemám za kým. Nikdo mě doma nečeká. Zvedl jsem se z lavičky a protáhl se. Chybí mi ty časy, kdy jsem se probíral a ulehal v posteli vedle osoby, na které mi záleželo. Jenže ten člověk je už dávno pryč a co je horší, byla to moje vina. Choval jsem je jako sobec, který mysli jen na sebe.

Nikolajankov881

Je tu další kapitolka, tak snad už to začíná být trochu zajímavější 😅