Hunger games - Příběh chlapce s chlebem

Kapitola 3 - Trpké rozloučení

Sedím v přepychové místnosti, do které mě před pár minutami přivedli mírotvorci. Následující hodinu ke mně přijde rodina, aby se se mnou rozloučila. Nevím, co jim řeknu... Vždyť ani nevím, jestli se vrátím. Za okno si sedne reprodrozd. Ten výjev ve mně vyvolá starou vzpomínku na první den školy. Katniss zpívala před celou třídou a její hlas byl tak krásný, že i reprodrozdé utichali a bedlivě poslouchali. Co teď asi dělá? Loučí se s matkou? Konejšivě objímá plakající Prim i když je to ona, kdo by potřeboval nejvíc utěšit? Uděluje jim instrukce ohledně dalšího přežití? Uvědomuji si, že mě rodina nepotřebuje. Nejsou na mě závislí. Jestli zemřu, mou smrt opláčou, ale život půjde dál. Sice bude mé místo chvíli prázdné, ale brzy se vyplní. Rána se časem zacelí a oni si na mě jen zřídka kdy vzpomenou. Dovoluji si na chvíli přemýšlet nad tím, že v následujících hodinách budu odvezen na krvavá jatka. Domů se vlastně vrátím, buďto jako zlomený vítěz, nebo v rakvi. Ani jedna možnost mě neláká. Nechci skončit jako Haymitch, sám a radši zpitý do němoty, ale nechci ani zemřít. Po tváři mi skane první slza. Přichází útrpná hodina během které se budu muset rozloučit s rodinou a dát jim naději, že se vrátím i přes to, že tomu ani já sám nevěřím. Chci se vrátit živý, moc to chci, ale moje šance proti 23 splátcům, z nichž jich 6 trénuje od malička, je mizivá.

Dveře se otevřou a do místnosti vejde můj nejstarší bratr. Rychle si otřu těch pár slz a vstanu. Najednou se stane něco nečekaného, bratr mě obejme. Nikdy jsme si takto nedávali své city najevo. Sice by se za mě nepřihlásil do her (kdyby mohl), ale zcela jistě mě miluje, miluje mne jako bratra, kterého učil válet těsto na chleba a zdobit dorty. „Je mi to tak moc líto! Buď silný." řekne jen a podívá se mi zpříma do očí, v tu chvíli je ten tam. Vidím, že bojuje se slzami, ale můj bratr nikdy nepláče. Nikdy, ani když se jako malé dítě spálil o žhavou pec, ani když mu zemřel jeho nejdražší holub. Vyčerpaně padnu na pohovku. Nejsem si vůbec jist, zda zvládnu další takto citově vypjaté výlevy.

Tentokrát do dveří vejde matka s otcem a prostředním bratrem. Něco si šeptem povídají. Bratr se zastaví u dveří a pokyne mi. Nikdy jsme si nebyli nějak zvlášť blízcí, ale i tak vidím na jeho tvářích cestičky po slzách. Koneckonců jsme bratři, jedna krev. Otec s matkou se posadí vedle mě. Otec je nervózní, neví, kam s rukama. Nemluví, nikdy toho moc nenamluvil a o to je tahle situace těší. Chvíli tak sedíme v tichosti. Najednou si matka něco sundá z krku. Do dlaně mi tiskne řetízek s křížkem. Do arény si mohu vzít jednu věc z domova. Bude to můj talisman. Zvedají se k odchodu. Otec mě políbí na čelo, matka jen toporně stojí. Nikdy si nepotrpěla na nějaké projevování citů ke svému muži, natož ke svým dětem. „12. kraj bude mít konečně vítěze!" Řekne matka a odchází, bratr jen zavrtí hlavou v gestu nesouhlasu, stiskne mi rameno a jde jí v patách. Nevím proč tak na matku reagoval. Myslí si snad, že nemám žádnou šanci? Jako poslední odchází otec. „Mám tě rád můj synu." Dveře se zavírají a já opět zůstávám sám. Už nikdo nepřijde, vím to. Všichni se šli uzavřít do svých tmavých domovů a oslavovat své štěstí. Jak jsem mohl být tak pošetilý a celé ty roky slavit spolu s nimi. Ty děti umíraly a my slavili. Byl jsem sobec. Ne, my všichni jsme byli sobečtí, ale to už je teď jedno.

Do místnosti vejde mírotvorce, aby mě odvedl na vlakové nádraží. Rychle si otřu slzy abych si zachoval alespoň kousíček důstojnosti, která už však stejně leží někde v prachu a vyjdu z budovy soudu. Čeká tu hromada kamer jako supi na svou umírající kořist. Opravdu to tak je, za pár dní mohu být po smrti, za pár dní se sem může vrátit dřevěná rakev s mým nehybným tělem. Za pár dní může můj život skončit.

Spolu se mnou ze dveří vychází Katniss, na jejích tvářích není ani stopy po slzách. Jistěže neplakala, to já jsem slaboch. Kamery nás snímají ze všech stran, chvíli to trvá, než společně s Effie a Haymitchem můžeme nastoupit do vlaku. Když se to stane, vydechnu úlevou, konečně jsem mimo kamery. Vlastně ne, i tady ve vlaku jich je spousta, ale nejsou tak otravné a tolik viditelné. Díky tomu má člověk iluzi soukromí.

Když se rozhlédnu po interiéru vlaku, zažívám menší šok. Prakticky a luxusně vybavený vagón plný jídla a pití. Mnoho z těch všech lahůdek jsem v životě neviděl. Nejraději bych se na to vše vrhnul, ale nechci působit nevychovaně. Effie nás zavede do pokojů, které budou dočasně, pro jízdu vlakem do Kapitolu, našimi útočišti. Osprchuji se a hodím na sebe něco, co vypadá jako bavlněný kabát. Otevřu skříň a nestačím se divit. Tolik oblečení, co tu mám pro sebe nemá naše rodina ani dohromady. Vytáhnu modrou flanelovou košili s černými kalhotami a obléknu si je. Řetízek mě při tom zastudí na kůži. Matka si myslí, že mám šanci vyhrát.... V tu ránu mi to dochází. Ta šeptaná slova, která jsem nerozeznal. Šeptaná konverzace mezi mou matkou a otcem, když procházeli dveřmi. Matčina slova zněla jasně, „Ta holka umí přežít." Nemyslela mě! Ona nemyslela, že bych mohl vyhrát, to v žádném případě. Myslela tím Katniss, je silná, chytrá a umí se o sebe postarat. Strhnu si řetízek z krku takovou silou, až mě to zabolí. Nenávidím ji! Otevřu okno a řetízek vyhodím do tmy. Nechci nic jejího. Zradila mě, svého vlastního syna!

Vyčerpaně se sesunu na židli vedle okna a koukám na mizející kopce 12. kraje. V tu chvíli mě Effie volá na večeři. Sbohem domove, sbohem otče, sbohem bratři, vítej smrti! Ale já jim to ukážu! Ukážu jim sílu a odhodlání pekařova syna!