Hunger games - Příběh chlapce s chlebem

Kapitola 5 - Přiznání

... řeže mě ostrou zubatou pilou obrovského měřítka do nohy. Pomalu a bolestivě mi jí odděluje od trupu. Chlapec z prvního kraje. Jediný, kterého jsem si zapamatoval ze záznamu dne sklizně. Krutý škleb na jeho znetvořené tváři... Probouzím se s křikem.

Okny do kupé proniká měsíční svit. Noční můra. Skoro nikdy nemám noční můry. Bude to tím, že za pár hodin už budu zkrášlován a připravován na smrt. Jo, to bude asi ono. Podotknu sarkasticky. Odhodím pokrývku a položím chodidla na dokonale hladkou vyhřívanou podlahu. Rozdíly proti včerejšku jsou patrné, i přes to však zažívám pocit déjà vu. Je možné, že je to den, co jsem opustil svou postel? Jako by to byla věčnost. Sleduji svou nohu, ale ta je na svém místě. Nepoškozená. Přenesu na ni váhu, nic. Přejdu k oknu a vykouknu z pod závěsu. Sleduji srpek měsíce ve tvaru D. Už brzy bude v úplňku, cítím to. Mlha, ze které vystupují keře a stromy vypadá zvláštně, tajuplně řekl bych. Natáhnu na sebe košili ze včerejšího večera a stejné kalhoty, které jsem přehodil pře židli.

Jemně zatlačím na posuvné dveře, které se otevřou a já vystoupím do chladné chodby. Na zátylku mě zastudí mrazivý vzduch proudící přiotevřeným oknem kousek od mne. Na konci chodby tam, kde má pokoj Haymich něco zahlédnu. Proužek světla vycházející z pod jeho dveří. Chvíli chodím po vlaku, prozkoumávám jeho sebetmavší kouty, ale nakonec se rozhoduji vrátit zpět do svého pokoje. Když se však chystám položit ruku na chladný kov, rozmyslím si to. Něco neznámého, nějaká síla mě táhne prozkoumat to, co vyvolává bdění v tak pozdní hodině. Dojdu až těsně k nim. „Haymichi?" zašeptám. Zpoza dveří se ozve chraplavý hlas. „Vypadni!" Ignoruji to a zatlačím na dveře, ty se tiše zasouvají do zdi a mě udeří do nosu výpary alkoholu a kdo ví čeho ještě. „Co tu chceš?" Zavrčí na mě nevrle. „Proč jste vzhůru?" Dělám, že nevidím jeho nevraživý pohled. „To je na dlouhé povídání, ale co ty?" Odpoví mi otázkou a neurčitě mávne kolem sebe. Nakonec se jeho pohled zastaví na mně a Haymitch na mě zastřeně mžourá. „To je na dlouhé povídání." Odvětím lhostejně s pokrčenými rameny a na rtech mi hraje úsměv. „Máte noční můry?" Zeptám se již vážně i když odpověď znám. Pokrčí rameny a přihne si z láhve plné nějakého neidentifikovatelného alkoholu.

„Měl jste někdy dívku, Haymitchi?" Ozvu se náhle. „Jako každý." Opět pokrčí rameny. „A kde je?" Bombarduji ho otázkami, ale dokud nedojdu k tomu hlavnímu, nepřestanu. „Co na tom záleží? Jak říkám, to je na dlouhé povídání." V očích se mu mihne bolest. Přiblíží hrdlo ke rtům a dlouze se napije. Bolest z jeho očí pomalu vyprchává, vytrácí se a její místo nahrazuje alkoholový opar zapomnění.

„Miluji jí" Vyprskne obsah svých úst přímo před sebe. „Miluji Katniss," řeknu a sklopím oči ke svým bosým nohám.

Svítá, je čas na snídani. Projdu vlakem k jídelnímu vozu a pokynu na Haymitche, který má dozajista kocovinu z minulé noci. Divím se, že je vzhůru tak brzy. Po mém vyznání jsem se otočil a vyšel z toho zatuchlého místa. Haymitch na mě jen bez hlesu zíral. Vrazil jsem k sobě, kde jsem na židli shodil oblečení a padl vyčerpaný do postele. Je to venku, teď už můžu klidně spát. Pravděpodobně si stejně Haymitch zítra nevzpomene na to, že se nějaký rozhovor vůbec odehrál. Sotva jsem zavřel víčka spadl jsem do hlubokého, ničím nerušeného a bezesného spánku. Dojdu ke dlouhému stolu, který je po okraje plný jídla. Od ovoce po smažená vajíčka, a jakousi hnědou tekutinu, kterou jsem nikdy v životě neviděl. „Je to horká čokoláda." Mrknul na mě Haymitch. Očividně má dobrou náladu. Na talíř jsem si naložil vajíčka se slaninou, ovoce, které vypadalo jako čerstvě utržené, housku a tu 'horkou čokoládu'. Ulomil jsem kus housky a namočil v tekutině. Lahodná chuť mě zahřála až v žaludku. „Mmmm," zahučel jsem. Haymitch se jen smál a pokračoval ve své skrovné snídani. Za chvíli vstoupily do jídelny Katniss a Effie. Posadily se na proti nám. Já už mezi tím snědl polovinu svého talíře a vypil další šálek horké čokolády. Když jsem viděl, jak Katniss podezřívavě kouká na můj šálek od srdce jsem se zasmál. „Říkají tomu horká čokoláda." Napodobila mě a utrhla si kus mé housky a namočila ji do, upozorňuji mého šálku! „Hej! Vem si svůj!" Říkám rádoby pohoršený. „Se ví!" Zazubí se a mrkne na mě.

„Ehm. Takže vy nám budete radit?" Ozve se Katniss. Kouknu se na ni s mírně povytaženým obočím, ale ona jen se zaujetím sleduje Haymitche. „Ano. Vaše první rada, zůstaňte naživu." Patrně je se svou odpovědí namíru spokojený, ale Katniss si pohrdavě odfrkne „To je všechno?" Můj pohled ztvrdne. „Jo, velmi vtipné!" V tu chvíli, ani nevím jak vymrštím ruku a sklenice s alkoholem dopadá na podlahu vlaku. „Ale my se nebavíme!" V tu chvíli ucítím, jak se jeho pěst potkala s mou čelistí. Tou mi projede bolest a zatmí se mi před očima. Když je opět otevřu zjistím, že jsem na zemi. Zavrčím a vstanu. Haymitch se natahuje pro láhev, ale Katniss mu zabodne nůž do ruky, vlastně ne, mezi jeho prsty a láhev. Připravuji se na další útok nic. Haymitch nás však jen pozoruje. „Ale, ale! Že bychom tentokrát dostali párek bojovníků?" Naberu si hrst ledu z mísy pod ovocem a přiložím si jej k bradě. Haymitch mě ovšem zastaví. „Ne, ať ji vidí! Ukaž, že jsi bojovník." Obrací se ke Katniss, „Umíš víc než jen zabít nožem stůl?" Uchechtne se. Katnss si vezme nůž a prohodí jej mezi panely. Výborná trefa! Říkám si pro sebe. „Postavte se sem!" Nakazuje a obchází nás. Chladně konstatuje.

„Nejste k zahození. V kondici a po zásahu vizážistů budete i celkem pohlední!" Nejde o soutěž krásy, ale hezcí splátci mají více sponzorů. „Dohodneme se, že vy mě nebudete bránit pít a já budu natolik střízlivý abych vám pomohl." Říká Haymitch. „Dohodnuto," souhlasím. Katniss taktéž souhlasně pokyvuje hlavou. Haymitch říká něco o tom, že se nemáme bránit vizážistům, ale proč? Co s námi budou dělat? Brada mi padá. Za okny už lze spatřit Kapitol. Leskne se. Je nádherný. Nahrnu se k oknu a pozoruji ubíhající a rychle řídnoucí vegetaci kolem vlakové trati, kterou brzy nahrazují průmyslové budovy. Katniss jen prkenně stojí a nehýbe se, jen kouká z okna. Pak se ovšem obměkčí a přidá se ke mně. Když už přijíždíme na kapitolské nádraží, všude kolem je spousta lidí. Zvláštní, chirurgicky upravení a kdo ví co všechno. Na to teď není čas. Mávám, usmívám se a mávám jim. Kdo ví? Někdo z nich může být náš potencionální sponzor, pokrčím omluvně rameny na Katniss, která na mě jen nesouhlasně kroutí hlavou.