Hunger games - Příběh chlapce s chlebem

Záhadný zápisník

Když Portia uhasí naše plameny, vydáváme se k výtahům. Ty nás vyvezou do příslušného patra, ve kterém budeme po celý výcvik bydlet. Spolu s námi k výtahům přichází i pár dalších splátců z druhého a sedmého kraje. Dvojky nás propichují hněvivými pohledy a tak radši skloním oči ke svým botám. Dveře výtahu se otevřou a my spolu s Haymitchem a ostatními nastupujeme dovnitř.

Jako 12. kraj máme střešní část. Jak stoupáme, splátců ubývá. Úkosem kouknu na Katniss, ale pohled opět sklopím. Když jsme sestoupili z vozu, políbila mě na tvář. Nevím, co to mělo znamenat, ale uvedlo mě to do rozpaků. Celý výtah je prosklený, zajímalo by mě, jak to zvládají splátci s klaustrofobií nebo strachem z výšek. Nedokážu si to představit, protože díkybohu žádným ze strachů netrpím. Výtah zpomaluje, blížíme se k cíli.

Mosazné dveře se otevírají a ukazují výhled na luxusním zařízením bytu. Je ohromný. Úžasem mi padá čelist, kterou ale velmi rychle zavřu, abych nevypadal jako neandrtálec, když ovšem pohlédnu na Katniss, její reakce je v podstatě stejná. Haymitch sebou nezaujatě hází na jednu ze sametových pohovek. Zařízení starostova domu se ani v nejmenším neblíží majestátnosti a luxusu nábytku kolem nás. Celý ten prostor je obrovský, několikanásobně větší než náš dům ve městě, přitom si žijeme s ohledem na lidi ze sloje velmi dobře. Doma to není luxus, ale střecha nás chrání pře deštěm a sněhem, větrem a prudkým sluncem. Tady je to však něco úplně jiného. Vypadá takto domov každého kapitolana? Jsou zavaleni nepopsatelně dobrým jídlem, zatím co my jíme staré a okoralé pečivo nebo hladovíme?

Effie, která se nějakým zázrakem objevila za našimi zády nás odvádí do pokojů. Sundám ze sebe černý oděv a přehazuji ho přes pohodlně vyhlížející židli. Koupelna je velká jako pokoj, ve kterém bydlím se svým bratrem a k tomu dvakrát. Obrovská sprcha s množstvím programů vypadá elegantně. Podezřívavě si do ní vlezu a zkoumám všechna ta tlačítka. K čemupak asi slouží. Ptám se sám sebe. Vzdávám to a několik jich stisknu. Příjemně teplá voda a nepopsatelná vůně, jedině to mohu říct. Když vystoupím na podložku, horký vzduch mě okamžitě usuší. Do pokoje vcházím pouze s ručníkem kolem boků a zjišťuji, že černý oděv někam zmizel. Otevřu skříň, která je plná různých přepychových oděvů a vytáhnu modrou košili a černé kalhoty. Mmmh, mám hlad jako vlk. Rozhlédnu se po pokoji a spatřím několik posuvných panelů. Když jeden z nich zkusmo otevřu, čeká na mě jídlo. Zbystří se mi smysly. Zavětřím velmi dobře upečené maso. Nad tou dobrotou se mi sbíhají sliny. S talířem v ruce se chystám panel opět zavřít, ale o něco se zarazí. Položím talíř na noční stolek a soustředím svůj pohled k novému středu mého zájmu. Mezi panel a zeď se zaklínil jakýsi sešítek. Sehnu se, abych ho zvednul. Jak se sem dostal? Myslel jsem, že nás monitorují. Rozhlédnu se po pokoji, sleduji zorná pole kamer a v tom mi to dojde. Je tu slepý úhel. Slepé místo. Geniální. Je to zápisník. Otevřu ho a to, co spatřím mě ohromí.

Mé jméno je Haymitch Abernathy, pocházím z dvanáctého kraje a byl jsem vybrán do 50. hladových her...