Hunger games - Příběh chlapce s chlebem

Kapitola 1 - Den sklizně

Jako první slyším zpěv ptáků a cítím vůni čerstvého chleba. Otevřu oči. Oknem na zem proniká tlumené ranní světlo a kreslí na ni tančící obrazce. Za dveřmi mého pokoje to žije jako každý den v našem pekařství. Slyším rachot nádobí a tichý hovor. Posadím se na posteli a položím chodidla na studenou podlahu. Rozhlédnu se po pokoji, který je již 16 let mým a bratrovým domovem. Stačí tak málo a o všechno přijdete. I takový život je lepší než brutální smrt v aréně. Nastal den sklizně.

Stojím u pultu v obchodě. Sleduji své výtvory, které se skví za výlohou. Nemůžu si pomoct, ale od rána myslím na sklizeň. Je to jako zkoušení před tabulí. Každý doufá, že nebude vyvoláno jeho jméno. Každý před hodinou vypočítává své šance, že nebude vyzkoušen. Při sklizni je to stejné, každý má v osudí určitý počet lístečků se svým jménem. Čím větší počet, tím větší šance, že vás vyberou. Rozdíl je v tom, že při zkoušení můžete dostat maximálně pětku. Když vás vylosují při sklizni, pošlou vás na hrozivá jatka s jediným vítězem.

„Au!" zaskučím bolestí, když se mimoděk dotknu rozpálené pece. Matka mě odhání se slovy, že jsem jí k ničemu. Strčím tedy ruku do studené vody s trochou bylinek, které otec koupil od staré kořenářky. Bolest rychle ustupuje a tak se vracím do svého pokoje, kde si připravuji sváteční šaty k události, která má brzy začít. Můj o rok starší bratr lítá někde po venku. Kde toho je konec? Nevím.

Stojím ve skupině s dětmi mého věku, vpravo ode mne ve skupině o rok starších chlapců stojí můj bratr. Nejstaršího nevidím, bylo mu osmnáct, už není zařazen do slosování. Musel jsem darovat kapku krve abych byl zaregistrován mezi přítomné. Netrpělivě čekám až skončí film, který nám přivezli z Kapitolu a bezděky si třu místo vpichu. Effie Trinket stojí na pódiu a nadšeně tleská. „Šťastné Hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna!" Už aby to bylo za mnou, večer po sklizni si vždy sedneme k večeři a sníme s úlevou přichystané jídlo. Každá rodina ať ve sloji nebo ve městě slaví. Jen dvě rodiny truchlí a připravují se na krvavou řež, jejíž součástí budou tentokrát i jejich potomci. Pohledem zabloudím do skupiny dívek stejně starých jako jsem já. Zahlédnu její kaštanové vlasy zapletené do složitého účesu. Někoho hledá, hádám, že svou mladší sestru. Katniss Everdeenová, šedooká dívka ze sloje, dívka, kterou od nepaměti miluji. Sleduji jí, sleduji jí každý den. Vždy, dokud se naše pohledy nestřetnou, potom zpanikařím a pohledem kvapně uhnu. Teď ji mohu nerušeně sledovat. Ona jen nervózně hypnotizuje velké mísy, ve kterých je minimálně patnáct lístečků s jejím jménem. Náhle objekt svého zájmu vyhledá. Usmívá se. Nejdřív si s jiskřičkou naděje myslím, že na mě, ale její pohled sleduje chlapce z vedlejší skupiny. Jeho jméno je Gale, oběť snů mnoha dívek z dvanáctého kraje. Vysoký, hnědovlasý, atraktivní. Tak by ho pravděpodobně popsaly snad všechny holky kterých se zeptáte. S ním se nemůžu rovnat. Znají se již dlouho. Nevím, jestli mezi nimi něco je, nebo jsou jen přátelé, ale hádal bych to první. Kdykoliv zahlédnu Katniss, Gale je někde poblíž. Film skončil, Effie zběsile tleská a na všechny se přehnaně usmívá. Zamíří ke skleněným osudím a jako vždy zahaleká, „Dámy mají přednost!" Když zanoří ruku do změti papírků, slyšeli byste v celém kraji upadnout špendlík. Ústa mi zaplaví kovová pachuť. Koušu si tvář i když to nemůžu být já, teď je na řadě výběr splátce z řad dívek. Konečně se chopí jednoho papírku a melodramaticky jej rozlepuje. Dav tají dech. Najednou se ozve Effiin pisklavý hlas s kapitolským přízvukem. Nejdříve v proudu slov nic nechápu a pak to jméno rozeznávám,

Primrose Everdeen.