THE LAST ESCAPE [Thomas] - TMR FF

Prolog

ZLOSIN je dobrý.

V hlavě mi kroužily obrazy.

ZLOSIN je dobrý.

Nemohla jsem se jich zbavit. Cítila jsem tlak a neklid. Jako bych znovu jela ve výtahu a cítila, že mi hruď ždímá zbytek vody.

ZLOSIN je dobrý...

Prudce jsem otevřela oči a zamžourala do slunce nade mnou. Obloha byla čistá, bez jediného mraku. Kolem mě vanul suchý vzduch a nadzvedával mi vlasy spletené do ležérního culíku.

Až jsem si zvykla na nepříjemné horké sluneční paprsky, rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo tu pár domů. Některé měly zahrádku a auto, jiné ani jedno. Po zemi se válely odpadky a zbylé lahve od alkoholu.

Tohle místo mi bylo podvědomé, ale když jsem se podívala za sebe, viděla jsem pustou krajinu bez náznaku ničeho. Jen... sucho. Sucho a písek, jako by nikdy předtím neexistovala voda a stromy.

Jako bych stála uprostřed nedomalované kulisy tehdejšího života.

Na sobě jsem měla modrou košili, kterou jsem si kvůli horku musela sundat a zůstala jsem tak pouze ve špinavě černé podprsence. Cítila jsem, jak mi z čela stéká pot a do tváři se mi hrne červeň. Těžce jsem oddechovala a upřímně, bylo mi na zvracení.

Tohle místo mi bylo něčím podvědomé, ale nedokázala jsem za nic přijít na to, odkud to tu znám. Nepamatovala jsem si, že bych tu někdy byla, ačkoliv mi deja vu říkalo pravý opak.

A tak jsem se rozešla. Opatrně jsem udělala malý krok na cestě do neznámé vesnice, kde nebyl ani nepatrný náznak obyvatelstva. Jako prázdný prales bez zvířat.
Notnou chvíli mi trvalo si zvyknout na jiný terén, než byl uprostřed labyrintu. Byla tu asfaltová cesta, která v sobě měla trhliny, ze kterých vyrůstal plevel.

Došla jsem až na konec. Na pravé straně stálo dětské hřiště. V hlavě jsem uslyšela dětský smích, jen v mých představách... protože se v okamžiku ztratil a já už slyšela jen jeho ozvěnu.

Dlouho tady nikdo nebyl. Zelená barva houpačky byla částečně oloupaná a na těch místech bylo vidět železo, poseté korozí.

Bylo tu prázdno. Nejen tady, ale ve i ve mně. Ten pocit byl zvláštní... prostě jsem necítila žádnou emoci. Jako bych byla jen figurína, kterou někdo donutil projít se po dřívějším světě.

Na levé straně, naproti hřišti, stál dům. Zadívala jsem se do jeho oken a na moment jen zírala na bíle závěsy, kvůli kterým jsem neviděla dovnitř... Nevěděla jsem, jestli to bylo dobře či špatně, ale moje nohy se uvedly do pohybu a já se o necelých pět sekund octla na příjezdové cestě toho určitého domku. A až teď jsem si všimla, že domovní dveře jsou mírně pootevřené.

A já do nich vešla.

Skrze okna sem pronikalo světlo a dovolilo mi se rozhlédnout po prachu usazeném na dřevěných policích a schodech, vedoucích nahoru. Podlaha uvnitř vrzala při každém mém kroku a každý byť  jen jediný zvuk mi naháněl husí kůži po zádech. Ale nic jsem necítila: ani sebemenší náznak strachu. Prostě jsem šla dál.

Došla jsem až do obývacího pokoje. Nebo jsem si alespoň myslela, že se jednalo o obývák, protože tu byl dávno vyhaslý krb a rozdrápaná pohovka s polštářem, ne kterém se vyjímal obrázek roztomilého koťátka. Vzala jsem ho do ruky a prohlédla si ho. Připomínal mi domov, už jen proto, že byl veselý. A veselé, hezké věci vždy připomínaly domov. Alespoň mě ano.
Polštář s kočičkou jsem položila zpět na původní místo a odešla jsem se podívat ke krbu, na jehož římse byly postavené zarámované fotografie. Jedna z nich, ta, která mě zaujala nejvíc,  měla prasklé sklo.

Ale i přesto jsem perfektně viděla účel této fotografie. Byly na ní dvě malé děti, holčička a chlapeček. Ten chlapec byl určitě starší a měl opravdu nádherné oči, byly modré, s jemným náznakem tajemna. A ta holčička byla o něco málo mladší, v jejím úsměvu chyběly dva přední zoubky a na jejích hnědých vláskách seděla koruna z kopretin a pampelišek. Ačkoliv každý z nich měl jinou barvu očí, byli si až neuvěřitelně podobní. Museli to být sourozenci.

Naspodu té fotky stálo dětským písmem: A + J = navždy

Po mé tváři steklo pár horkých slz.

ZLOSIN je dobrý....