Cestovatelka POZASTAVENO

Kapitola 2.

,,Osudu neunikneš. Budeš se tomu muset postavit, ať chceš, nebo ne. Říct mu to. Dlouho to tajemství neudržíš. Jsi na to příliš slabá. Ztrácíš kontrolu nad svým tělem. Přitahuje tě. Ale ne tak, jak si myslíš. Zjistila jsi to a doufala, že to pravda není. Doufáš zbytečně. Jeho srdce patří jiné a o tobě ani neví. Ach ta sourozenecká láska, avšak on ani neví, že má sourozence. Jeho domněnky o tom, že je jediný dědic jsou nesprávné. Dozví se to, ať od tebe, nebo někoho jiného. Neudržela jsi to ani před elfem, na kterého jsi se nedívala. Těžko to dokážeš utajit před ním. Jestli změní své rozhodnutí a jako prvorozený syn, né jediný dědic, pouze prvorozený, se stane králem, dozví se to. Nepokoušej se o to, co nejde změnit. Buď mu to řekneš ty, nebo já v podobě snu... nebo ten elf, nebo jakýkoliv jiný elf, není jich málo, nebo čaroděj. Ať to bude kdokoliv. Do konce války se to dozví a jestli padne, dozví se to chvíli před smrtí ode mě, jestliže mu to nesdělíš. Viktorie."

S trhnutím jsem se probudila a rychle si sedla. Všichni spali, kromě Legolase na hlídce.

,,Spi." Řekl, ale já neposlechla a přešla k němu.

,,Zdálo se mi, že mu to mám říct. Někdo se mi dostal do hlavy a řekl, že buď mu to řeknu já, nebo on pomocí snu. Ale já nechci aby to věděl." Aniž bych se zmínila o kom a o čem mluvím pochopil a chytl mě za ramena.

,,Jsi silnější, než si myslíš, na to pamatuj. Ale přiznávám, že by si pravdu po tak dlouhé době zasloužil." Povzdechla jsem si a zadíval se na hvězdy.

,,To se snadno řekne, ale těžko udělá." Pokýval hlavou a taky se zadíval do dálky. Na ty krásné hvězdy, jež ještě nikdy nepřestaly svítit. A dokud neshasnou máme naději na úspěch.

Ještě chvíli jsem si s Legolasem povídala, než jsem se znovu uložila ke spánku.

,,Cestovatelko! Cestovatelko vstávejte!" Sedla jsem si a zadíval se do karamelových očí hobita. ,,Tady máte snídani." Podal mi něco nepopsatelného, avšak po ochutnání jsem zjistila, že to nechutná tak hrozně, jak jsem očekávala. Právě naopak. Bylo to výborné, vzhledem k podmínkám se divím, že je to tak výtečné.

,,Děkuji Same, je to vynikající." Kývl a šel obstarávat oheň. Tady je jesně vidět lidské přísloví 'Nesuď knihu podle obalu.' V tom to případě 'Nesuď jídlo podle vzhledu a pachu.'

Postupovali jsme dolů do hlubin. Bylo tam dusno a nepříjemně tam něco páchlo.
Když jsme se dostali až dolů pod horu zahlédla jsem první kousek jezera. Bylo klidné a tmavé, ničím výjímečné, na první pohled. Další příklad již zmiňovaného přísloví.
Cestička mezi jezerem a horou nebyla nijak široká. Šla jsem na konci zástupu a přemýšlela nad světem.

Náhle jsme zastavili a já zvedla pohled od země. Narazila jsem do Vilíka-koně, jež šel celou tu štreku s námi. Chtěla jsem se zvednout že země, ale než jsme se nadála, stála jsem na nohou. Otočila jsem se, stál za mnou Boromir. Jediný, kterého bych rozhodně nečekala.

,,Omlouvám se za své předchozí chování, nebylo to zrovna moc vhodné." Natáhl ke mně ruku a já jí přijala.

,,Ne, to nebylo, ale jsem zvyklá. Což tě nijak neomlouvá! Ale já nad tím mávám rukou" na důkaz jsem levou rukou ledabyle mávla. ,,a zapomínám." Jako druhý důkaz jsem nakrčila obočí a jedno zvedla. ,,Co se mezi nám stalo, že se teď usmiřujeme?" Zeptala jsem se zmateně a Boromir se uchechtl a zakroutil nade mnou hlavou.

Rozhlédla jsme se kolem. Gandalf se snažil otevřít vstup do dolů v Morii. Frodo seděl kousek od něj a nad něčím přemýtal. Stejně tak Sam. Smíšek s Pipinem házeli do vody kamínky, než je Aragorn zastavil.

,,Nech tu vodu na pokoji." Zaslechla jsem od Aragorna. Voda se nebezpečně zavlnila a já dostala neblahé tušení.

,,Je to hlavolam! Řekni 'přítel' a vejdi. Jak se elfsky řekne přítel?" Vyskočil najednou na nohy Frodo a já sebou trhla.

,,Mellon." Odpověděla jsem a dveře ze skály se náhle začali otevírat.

Pomalu jsme vstoupili. Neviděla jsem ani na dva metry od sebe, než Gandalf rozsvítil světlo na své holi. Trpaslík Gimli se chlubil pohostiností trpaslíků zde v dole a že nás jeho bratránek Balin přivítá se stoly prohýbajícími se pod váhou jídla, pokud by to tedy nebyly kamenné stoly. Také si stěžoval, že je to sídlo a my tomu říkáme důl.

,,To není důl, ale hrobka!" Vykřikl Boromir a Legolas se sehl k jedné z trpaslicích obětí s šípem v hrudi.

,,Skřeti!" Procedil mezi zuby a všichni jsme, jako na povel, vytáhli zbraně. Náhle se ale ozval výkřik hobitů.

,,Aragorne!" Vykřikl jeden z hobitů a my se všichni otočili k nim. Zvěsti, již jsem slyšela o olihni se mi potvrdili. Pomalu vykukovala víc a víc z vody a chňapala chapadli po hobitech. V jednom z nich držela Froda a snažila se ho sežrat, už na druhý pokus, první jí překazili hobiti přeseknutím jejího chapadla. Všichni jsme se pustili do boje. Nebylo to snadné, ale síly byly skoro vyrovnané, dvě chapadla na jednoho člověka. S Boromirem a Aragornem jsem bojovala ve vodě, Legolas střílel ze souše a hobiti házeli kamení. Mají dost dobrou mušku.

Po několika krátkých minutách, které nám připadaly jako hodiny se povedlo osvobodit Froda. Oliheň se za námi vydala na břeh a my byli nuceni vběhnout do dolů. Zasypala za námi vchod a nebylo kudy ven.

,,Už není cesty zpět." Řekl někdo a zařadily jsme se za Gandalfa se světlem.

Viktorie

Cesta nebyla nijak pohodlná, na cestu viděl pořádně pouze mithrandir a ostatní šli v jeho stínu. Jako už poněkolikáté jsem šla poslední a jak už to tak bývá, měla jsem nejméně světla. Zastavili jsme a pohlédli dolů do propasti. Zde v této díře, se těžil mitril. Zastavili jsme opravdu na dobrém místě, dle mého úsudku to bylo nejuzší místo v celém dole.

Následně jsme došli na více méně nehrbolaté místo a rozhodli se tam přespat. Hobiti usli bez večeře a jelikož nikdo nic neuvařil, pustila jsem se do toho já. Prvně jsem si nevěděla rady, ale pak jsem si vzpomněla na jeden starý recept, který jsem pochytila od kuchaře v Minas Tirith.

Netrvalo to déle než půl hodiny, sice jsme několik potravin vynechala, ale to hlavní jsme měli.

,,Máte-li hlad, dejte si." Oznámila jsem ostatním mimo snovou říši a odstoupila stranou. Neměla jsem hlad, po tom, co jsem viděla dolů do dolu se mi udělalo špatně a chuť na jídlo mě přešla.

,,Měla byste něco sníst, Cestovatelko." oslovil mě Gandalf a já zakroutil a hlavou a tak tak držela žaludek na jeho místě.

,,Ne děkuji,na jídlo nemám ani pomyšlení." Pokrčil rameny a začal přemýtat, tento pohled jsem u něj viděla už několikrát za cestu. Nakonec jsem se uložila vedle jednoho z balvanů a zabloudila do říše, kde je možné i nemožné.

Viktorie

---
Došla jsem k závěru, že kapitoly budou vycházet vždy někdy v neděli. Tedy doufám. Když budu mít čas...