[Draco Malfoy] Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí...

~ 2 ~

Draco POV-
Co se to právě stalo? Jako haló? Dokonce jsme se domluvili i na zítra! Uvidím jí i zítra! Znám jí jeden den a už jsem dostal pusu. Sice jen na tvář, ale to nevadí, to se taky počítá! Cítil jsem, jak se mojím tělem prolilo hřejivé teplo.
Vrátil jsem se zpátky do hradu a měl jsem namířeno na Zmijozelskou kolej, když v tom mě někdo pevně chytil za ruku a trhnutím mě otočil. ,,Můžeš mi vysvětlit, kde jsi celou dobu?!" Byla to Pansy, která byla rozzuřená jak nějaká sova, když jí vytrhnete pírko ze zadku. Civěla na mě a bez mrknutí mi čuměla do očí, jako by mi skrz ně viděla až do hlavy. ,,Vždyť jsem ti říkal kam jdu. A nech mě."
Vymkl jsem se z jejich spárů a snažil jsem se odejít od ní co nejdál, když v tom jsem do někoho narazil. Byla to nějaká holka, ale měla na hlavě kapuci, takže jsem jí neviděl do obličeje. ,,Promiň, nechtěl jsem." Omluvil jsem se jí, ale ona nic neřekla, obešla mě a kráčela směrem k Nebelvírské věži. Nijak jsem to neřešil, spíše mě dost znervozňovala a štvala Pansy, která na mě pořád řvala, že jsme ještě neskončili. Snažil jsem se jí ale nevnímat a odešel jsem do svého pokoje.
Zrovna jsem se natáhl na postel a usínal, když někdo zaklepal. Čekal jsem, že to třeba bude ta tajemná holka, která mi předtím nedarovala ani jeden pohled, ani jedno slovo... Vstal jsem a cítil jsem, jak se celé moje tělo kácí k zemi. Ze všech svých posledních sil, které mi zbyly, jsem se snažil udržet na nohou a nepropadnout únavě. No, marný pokus... Spadl jsem a ležel bezmocně na zemi. Byl jsem ze všeho tak vyčerpaný.
Po chvíli do mého pokoje vtrhla rozzuřená Pansy, která na mě už už chtěla začít řvát. Ale pak viděla, jak bezmocně ležím na podlaze mezi pohozeným oblečením a nevybaleným kufrem. Rozběhla se ke mě a snažila se moje malátné tělo posbírat ze země. ,,Draco co se stalo?! Vstávej!" Pansy na mě se strachem křičela a já měl pocit, jako by mi měla každou chvílí prasknout hlava z toho jejího upištěného hlasu.
Stále jsem ležel na zemi a Pansy odběhla pro pomoc. V mém pokoji se rozprostřelo ticho. Byl jsem rád, že aspoň na chvíli mám ode všech pokoj. Zavřel jsem oči a odešel jsem do říše snů. Zdálo se mi o Terry. Je to divné. Zdálo se mi, jak spolu ležíme na louce a po chvilce mě Terry políbila. Počkat co?! Tohle se mi zdálo?!Sakra Draco vzpamatuj se!
Přišlo mi to jako pár minut a v mém pokoji se rozlehl zvuk skřípání dveří. Otevřel jsem oči a v uších mi pořád zněl ten ostrý zvuk skřípání. Když jsem se ale rozhlédl po místnosti, nikdo tam nebyl. Asi se mi to jen zdálo. Pokusil jsem se postavit, ale moje tělo šlo opět k zemi. Ale najednou jsem se ocitl v něčím objetí. Zvedl jsem hlavu a byla to- co?! ,,T- Terry? Co tady... Co tady děláš?" ,,Co? Kdo? Co to meleš?" Zaostřil jsem a- panebože to je Blaise a ne Terry. ,,Blaise? Promiň, já jen... To je jedno..." Blaise se na mě jen podíval, převrátil oči a posadil mě na postel.
,,Kdo je Terry? Tvoje nová hoe?" Blaise se mi začal smát a já jsem po něm hodil naštvaný výraz. Hned toho nechal a sklopil hlavu. Nastalo ticho a Blaise se snažil změnit téma a myslel si, že to nepoznám. ,,Ehm no. Já už asi- asi půjdu..." Byl hodně nervózní a já jen přikývl. Chtěl jsem mít aspoň chvíli klid a prospat se.
Hned jak jsem se natáhl na postel a zavřel oči, v okamžiku jsem usnul a konečně se mi ulevilo. Zase se mi zdálo o Terry. Co to se mnou sakra je? Pořád na ní myslím. Vždyt' jí znám jen jeden den proboha! Ale teď jsem si uvědomil, kdo byla vlastně ta holka, do které jsem na chodbě vrazil? Omluvil jsem se jí a to nedělám často, měla by si toho vážit a aspoň kývnout hlavou! Ale ona ne. Prostě mě beze slova obejde. Ale jakto že jsem jí tu nikdy před tím neviděl? Divné...
Probudil jsem se docela brzo ráno a první co jsem viděl byly sněhové vločky, které se vznášely venku za oknem. Když jsem si vzpomněl, že dnes zase uvidím Terry, srdce se mi rozbušilo a rychle mě táhlo z postele, abych se připravil. Byla neděle, takže jsme naštěstí neměli žádné hodiny.
Ale bylo to stejné, jako včera večer. Zkusil jsem se postavit, ale moje oslabené nohy mi to nedovolily. Moje tělo se složilo k zemi jako pytel brambor. Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to. Nemohl jsem se ani pohnout. Neměl jsem ani sílu k zvednutí ruky. Moje oči se zase pomalu zavíraly.
Přišlo mi to, jako bych jen mrknul a ocitl se na ošetřovně. Kolem mě stála skoro celá Zmijozelská kolej. Ale z ničeho nic mi v uších zase začal znít ten nepříjemný skřípavý zvuk. Divím se že moje hlava neexplodovala. Bolest hlavy ne a ne přestat. Nemohl jsem ani pohnout hlavou, neměl jsem na to sílu... ,,Hele! Probouzí se." Blaise se začal radovat když viděl, jak se moje oči pomalu otevírají. ,,Ježíš přestaň řvát než z tebe dostane infarkt..." Pansy se na něj otočila a řekla mu to s vyčítavým pohledem. Moje oči se ale zase hned zavřely, neudržel jsem je otevřené.
Ale počkat! Vždyť na mě Terry čeká! Rychle jsem otevřel oči, sebral jsem všechnu svou sílu a snažil jsem se postavit z postele. Blaise mě ale zastavil a nepustil mě. ,,Co to děláš? Chceš se zabít?" ,,Musím jít. Vážně tu nemůžu zůstat!" Odstrčil jsem Blaise a rychle slezl z postele. Kdyby vedle mě nebyl noční stolek, tak jsem zase na podlaze. Ale naštěstí jsem se stihl chytit. Pomalu jsem se zvedal a soustředil se na své nohy, aby šla prvně pravá a potom levá.
Pomalu jsem vyšel z hradu a mířil jsem k hřišti, kde by měla čekat Terry. Ale ještě než jsem zmizel za rohem skleníku, viděl jsem tu stejnou holku s kapucí, do které jsem před tím vrazil. Šla směrem k hřišti, dost mě to zarazilo tak jsem šel za ní.